Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 19.02.2020 23:03:26 

Vždycky budeme stát na straně koní‚ i kdyby to mělo být proti lidem...

Článečky

 

Dopis... 

Chtěl jsem ti, Barbucho, jenom říct, že až zase příště za mnou přijdeš po týdnu a budeš po mně něco chtít a budeš si myslet jakože pohoda - jedeme ven, dopadne to stejně jako dneska. Skončíš stát uprostřed kruhovky a budeš brečet a mně to bude úplně jedno. Nebudu tě litovat, protože si to zasloužíš. Každej přece má co si zaslouží, no ne?

Chtěl jsem ti taky říct, že mě nezajímá, že máš nemocný děti a žes neměla hlídání a nenašla si tak na mě čas. To nedělní strouhání s tím kovářem, kterej se choval jako blázen, to si taky budu pamatovat. Proč tam nejdřív šustil s pytlíkem od chleba a pak se mě pokusil chytit za vodítko těsně u hlavy, to jsem nepochopil a nejradši bych ho za to kousnul. Nevim, proč jsi na to pár vteřin nevěřícně zírala a neřekla mu to rovnou. Proč ta prodleva. A neberu to jako že ses mi řádně věnovala, protože jsem jen stál a držel nohy a nepracoval.
Potřebuju běhat, řádit a ve sněhu s bahnem se mi do toho samotnýmu nějak nechce, nemám k tomu pořádný impuls a tak radši budu stát u sítě sena a nebo čekat až mi přinesete další seno. 
Pamatuj si, nevěnuješ se mi = nespolupracuju. Bude to stejný, budu naštvanej, protože jdeš pozdě odpoledne a já mam hlad a navíc jsi na mě týden prděla, tak co jako čekáš? 
A vůbec se nediv, že mam spoustu otázek, abych se ujistil, jak na tom spolu jsme. Nediv se, že třepu hlavou když kolem lítá pes, a nediv se, že chci cválat a vyhazuju když mě nenecháš letět a místo toho chceš abych přešel z klusu do kroku. To vyhazování neznamená radost, jak se lidi domnívají, to jsem prostě vytočenej, protože nemam dost pohybu a docela pěkně se celý dny nudim. 
Ale myslim, že ti to všechno dneska došlo. 
Když jsme se otočili směrem domů, vzala jsi mě do kruhovky a zjistila, že povrch na práci tam není optimální a že vlastně nic nevyřešíme. 
Přesně tam ti to došlo.
Přesně v tu chvíli, když ti vytryskly slzy. 
A taky si myslim, že tyhle zkušenosti jsou pro tebe vlastně dobré. Protože až ti bude stát na tréninku zoufalej člověk, kterej má na krajíčku, protože se mu práce nedaří, tak ho budeš umět pochopit. Možná mu i budeš umět vysvětlit, proč se to děje, a budeš mu umět poradit a pomoct. 
A ještě jsem ti chtěl říct, už za mnou nechoď s takovou ponurou náladou. Já to nechci. My koně to neznáme a není nám s tím dobře. Nevyžádanou náladu nech doma. Nebo si tam zůstaň s ní i ty. 
To, že jsi vyčerpaná z dětí, že nic nestíháš a nemáš radost, za to my nemůžeme. Pochop to prosím. 
Zkusíme to zítra znova a líp, jo? 
Tvůj Cash
 
 
 

Proč kůň nerozumí? 


Klade odpor, odmítá se pohnout nebo naopak lítá jako šílenej, tuhne, koulí očima, zvedá hlavu... Vídám to až moc často... a myslím si, že je škoda, že si lidé neuvědomují:

- že nedosáhli toho, aby se s nimi kůň cítil dobře, což je hlavní předpoklad pro to, aby se mohl něco učit a chtěl spolupracovat.

- že nemají ujasněné signály. Jeden signál = jedna odpověď ze strany koně. Nelze po koni chtít na jeden signál víc odpovědí, protože kůň neví, kterou odpověď má zrovna vybrat. I malé odlišnosti v signálech se kůň naučí rozlišovat, proto znovu: jeden signál = jedna odpověď.

- že jsou příliš laxní a příliš brzo svůj požadavek vzdávají (většinou si moc nevěří a nejsou si jistí tím co dělají). Kůň se pak naučí chvíli to vydržet, hodně u toho ztuhne, a ví, že když to vydrží, člověk toho bezradně nechá. Pro koně velmi demotivující.

- nebo že jsou naopak zbrklí, chtějí toho moc najednou... pro koně velmi stresující.

- že v signálech dávají příliš tlaku příliš rychle... koně mají rádi jemnou komunikaci, mnohem lépe na to slyší. Tzn. pokud přidám tlak a toho tlaku je hned na začátku příliš, koně se začnou bránit místo toho, aby přemýšleli o tom, co po nich člověk žádá. 

A tak až se příště bude váš kůň něčemu bránit, podívejte se nejdřív sami na sebe (než ho začnete hanit a obviňovat). 
Na to, jestli jste ho naučili správné odpovědi na signál, který dáváte. 
Na to, jestli ten signál je pokaždé stejný. 
Na to, s jakým tlakem začínáte. 
Na to, jaká z vás jde energie. 
Na to, jakou máte náladu. 
Na to, jak se spolu cítíte. 
Zkrátka - začněte u sebe, protože tam je schovaná ta odpověď. 
Nezabíjejte zbytečně ochotu svých koní a u všeho co děláte přemýšlejte!

Držím palce ať vám to klape!

Bára Truxová (Břusková)
 

Tři články o horsemanshipu, které mi vyšly v časopisech Jezdectví 9/2009, 10/2009 a 11/2009...

Horsemanship – zbožňovaný a zatracovaný

 

Před několika lety se k nám pomalu začaly dostávat první střípky tak trochu jiného stylu práce s koněm, a to dle tzv. přirozených metod. Někteří se jimi nadchli, jiní nepochopili oč přesně běží a bohužel tyto metody ne úplně správně aplikovali. A dalším se díky nim horsemanship znechutil, aniž by věděli, o co přesně jde. Tak nějak se dá popsat dnešní názor mnoha koňáků na tzv. přirozené partnerství. Každá, ač na počátku dobře myšlená metoda, je zneužitelná, pokud se dostane do nesprávných rukou. Pojďme si tedy trochu přiblížit, o čem že to ten pravý horsemanship vlastně je…

Pár slov na úvod

Obliba horsemanshipu stále roste. Na jeho úplném počátku kupodivu nestojí ani Pat Parelli, ani Monty Roberts jak se většina lidí mylně domnívá J Na počátku toho všeho stojí chlapík jménem Tom Dorrance, který je dnes již legendou a stojí za to si jeho jméno zapamatovat.  Nejprve by ale bylo hodno vysvětlit oč skutečně jde, mnozí budou jistě překvapeni.

Samotné slovo Horsemanship se v překladu dá vysvětlit jako člověk a kůň coby parťáci. Je to velmi propracovaný způsob nejen výcviku koně, ale celého přístupu ke koni, práce s ním a okolo něj. Dá se říct, že je to styl života s koněm, životní filozofie. A týká se také hlavně ježdění. Nutno podotknout, že se nejedná o metodu, kterou se připravují pouze westernoví koně. Základ je totiž pro každého stejný a nezáleží zda se jedná o westernového, drezurního, parkurového či „jen“ rekreačního koně. Bohužel, většinou vídáme horsemanship používat až tam, kde ostatní způsoby, metody a prostředky selžou.

 

O co vlastně jde

Dobrý horsemanship je jen jeden a od dobré klasiky se moc neliší. Dá se říct, že cílem horsemanshipu je naprostá harmonie koně a člověka (nemá drezura náhodou stejný cíl?!). Výsledkem by měl být kůň velmi klidný (ale pozor, není tím myšleno líný!), uvolněný a ochotně spolupracující s člověkem na ty nejjemnější signály. Prostě by to mělo klapat J

Je spousta vnímavých lidí kolem koní, kteří některé principy horsemanshipu při práci se svým koněm používají, aniž by o tom věděli - dělají to prostě přirozeně.

 

Kde se vzal?

Lidé s koňmi komunikovali odedávna, ať v dobrém či špatném smyslu. Každý, komu jde o uvolněného, dobře spolupracujícího koně, musí nejprve pochopit, že komunikace pomocí vyvazování, bití, řevu a podobných praktik nebude asi to pravé. A o tom je horsemanship, při jehož používání se problémy neřeší silou, ale klidem a hlavně tak, aby vám kůň rozuměl. Člověk pak rychle zjistí, že pokud se ke koni přestane chovat jako ke stroji či věci, ale bude ho ctít jako živého tvora, který cítí a přemýšlí, může z jeho spolupráce vytěžit mnohem více než pokud použije násilí.

 

Lidem, kteří dokázali s koňmi nenásilně neuvěřitelné věci na svou dobu, se dříve říkalo zaříkávači. Zaměříme se na ty, kteří byli schopni svou práci s koněm předat dál a šiřili ji celý svůj život. Jako první si stručně představíme dva horsemany, kteří jsou již bohužel po smrti.

 

Tom Dorrance (1910 – 2003)

Narodil se v Oregonu a dá se považovat za zakladatele horsemanshipu. S koňmi pracoval už od útlého dětství na farmě svého otce. Asi i díky svému menšímu vzrůstu na to šel jinak. Ne silou, ale hledal všemožné způsoby, jak v klidu ukázat koni, co se po něm chce. Měl velký cit pro koně. Už jako malý kluk dokázal v pohodě obsedat koně z okolních rančů. Tom byl skromný člověk, měl velký smysl pro humor a s koňmi si rozuměl snad víc než s lidmi. Učil však ještě na sklonku života, když už nemohl chodit a skoro neviděl.

 

Něco ze své celoživotní moudrosti a zkušeností dokázal předat dál, svým žákům. Jedním z nich byl i Ray Hunt.

 

Ray Hunt (1929 – 2009)

Narodil se v americkém státě Idaho. Byl žákem a přítelem Toma Dorrance. Napsal knihu, která vyšla i v českém překladu (nakl. Harmony, 2008) a nese název V harmonii s koněm. Donedávna byl Ray ještě největším žijícím horsemanem, na počátku letošního roku však bohužel zemřel. Původně učit nechtěl, ale nakonec do poslední chvíle pořádal kurzy a je to neuvěřitelné, ale ještě v 75 letech obsedal mladé koně.

 

Cesta horsemanshipu nikdy nekončí. Je tak jednoduchá, až je složitá. Člověk musí začít sám u sebe, změnit přístup, styl práce s koněm, naučit se vnímat jeho mimiku, každý signál, kterým s námi komunikuje. A to není jednoduché, ale vážně stojí za to pokusit se tomu přijít na kloub a najít si ke svému koni tu správnou cestu J

 

                                                                                                                                           Barbora Břusková, Dis. 9/2009

 

 

                       Horsemanship a jeho principy

 

V minulém čísle jsme si trochu vysvětlili o čem je horsemanship a nyní nastíníme některé jeho principy.

 

Výběr několika důležitých principů horsemanhipu:

  1. Pokud chceme něco změnit, musíme začít sami u sebe.
  2. Kůň musí mít možnost výběru.
  3. Vztah s koněm nelze vynutit, buďme proto trpěliví a spokojme se s málem.
  4. Kůň je naším obrazem a zároveň i nejlepším učitelem.
  5. Dejme koni čas pochopit, co po něm žádáme.
  6. Naučme se správnému načasování.
  7. Žádaná věc musí jít jednoduše, nežádaná obtížně.
  8. Nezlobme se na koně pokud udělá chybu. I my chybujeme a on nám odpouští.
  9. Uvědomme si ten velký rozdíl mezi důsledností a hrubostí, rozdíl mezi respektem a strachem.
  10.  Vše, co děláme, má mít svůj smysl a měli bychom vědět proč danou věc děláme.
  11.  Problémy řešme s klidnou hlavou.
  12.  Buďme féroví a spravedliví za všech okolností.

Horsemanship není o zaříkávání koní, jde tu o získání citu. A věřte nebo ne, i ten nejtupější kůň je mnohem citlivější, než si většina z nás vůbec umí představit. Zjemníte-li vy sami svoje chování, zjemní se i váš kůň. Budete-li hrubí, bude i váš kůň hrubý a tupý.

Je potřeba spousta času a hlavně trpělivosti. Po nějaké době si člověk uvědomí, že učí především sám sebe, ne koně. V první fázi je to totiž opravdu hlavně práce na sobě samém, abychom se stali klidnějšími, vyrovnanějšími a dokázali včas poznat jemnost, kterou nám koně nabízejí. A abychom dokázali poznat pozitivní signály, které k nám koně vysílají, a včas jsme je mohli odměnit. Musíme se naučit chovat se tak, aby nám koně rozuměli. Pokud nerozumí, měli bychom v klidu zjistit proč a zkusit to vysvětlit znovu a třeba trochu jinak, i kdyby to ze začátku mělo být polopaticky.

 

Představíme si další dva horsemany – Bucka Brannamana a Pata Parelliho

Buck Brannaman (1962)

Je jedním z nejlepších žijících horsemanů světa. Dětství strávil v Idahu a Montaně s krutým násilnickým otcem, maminka umřela brzy. Poté byli ještě s Buckovým bratrem Smokiem odebráni a svěřeni do péče pěstounům. Buck a Smokie byli známí již od 5 let jako kovbojové z Idaha – předváděli trikové lasování a jízdu na koních. Setkání v Montaně na kurzu s Tomem Dorrancem a Rayem Huntem změnilo Buckův život. Ray Hunt se stal jeho učitelem. Buckova autobiografie vyšla v českém překladu Za hlasem ztracených koní (nakladatelství Harmony). Buck se stal inspirací pro román Nikolase Evanse „Zaříkávač koní“ a později se sám také podílel na natáčení stejnojmenného filmu, ve kterém mimo jiné také v některých scénách zastupoval Roberta Redforda. Buck Brannaman vydal spoustu knih a instruktážních DVD, nyní intenzivně učí na kurzech a seminářích.

Pat Parelli (1954)

V Čechách asi nejznámější horseman. Narodil se nedaleko San Franciska a koňmi byl posedlý už odmalička. Zpočátku jezdil rodeo, později se jeho učiteli stali Tom Dorrance a Ray Hunt. Pat Parelli je velmi zábavný a umí lidi „nadchnout pro věc“. Vytvořil výcvikový systém nazvaný Parelli Natural Horse-Man-Ship. Vydal také knihu Natural Horsemanship, která se stala bestsellerem. Nyní se účastní různých show a učí své žáky. Jeho velmi propracovaný systém má 10 úrovní, tzv. Levelů. Pat sám se prý řadí na úroveň 8. Do Ševelu 1 patří  například jako základ známých 7 her (přátelská, dikobrazí, řídící, jojo hra, posílání na kruh, ustupování do stran, stlačovací hra). Jeho žena Linda Parelli vystupuje na show společně s Patem a vzájemně se skvěle doplňují.

 

K naprostému souznění s koněm zbývá vždycky ještě obrovský kus cesty. Je to cesta, která nikdy nekončí. Cesta, na které zažijete to nádherné kouzlo práce s koněm v jeho jemnosti a bezelstnosti. Mějte proto úctu ke svým koním, úsměv na tvářích, myslete pozitivně a všechno půjde lépe :o)

 

                                                                                                                                                Barbora Břusková, Dis. 10/2009

 

 

 

 

            Horsemanship  - od volnosti do sedla

 

Než se s koněm v přípravě zvládne opravdu kvalitní základ, zabere to hodně času. A ten se nedá urychlit. Je za tím spousta práce. V dnešním článku se proto zaměříme na práci ze země coby přípravy pro ježdění.

 

Naprostý začátek práce s koněm, který nám urychlí a výrazně ulehčí následnou práci ze sedla, se odehrává na zemi. Je velmi individuální, jakou dobu s koněm na zemi strávíme. Může to být jen pár dní, a nebo také v některých případech i několik týdnů. Záleží totiž na mnoha okolnostech. Především na tom, jak jsme my jako lidé schopni se rychle učit, v jaké psychické pohodě  (nebo nepohodě) je kůň, co má za sebou, jak se k němu dříve lidé chovali, z jakých podmínek přišel atd. Začíná se na zemi - ať chceme nebo ne, prostě musíme. Už samotné čištění či vodění koně nás dostává do situace, kde se hraje na bodíky důvěry a respektu. Jsou to maličkosti, ze kterých můžeme nakonec poskládat veliké věci.

 

Práce na zemi není cílem, je však začátkem velkého umění, kterému se říká jezdectví. Je spousta cvičení, které si ze země můžeme vyzkoušet a natrénovat, ať už se jedná o práci ve volnosti nebo na vodítku (provaze, lonži atd.). Je důležité uvědomit si, že jak kvalitně si připravíme koně na zemi, o tolik jednodušší to potom budeme mít v sedle. Koně se nedokáží naučit více věcí najednou, proto je vhodné rozdělit vše na jednotlivé části a tyhle dílky potom sestavit dohromady. Možná se na začátku zdá, že to zabere příliš času, ale k většině těch záležitostí se už nemusíme vracet. Protože je kůň jednotlivě pochopil, vyřešil a nemá problém spolupracovat. Většina konfliktů totiž pochází z pouhého nepochopení toho, co po koni žádáme. Kůň je zvíře, které má selektivní paměť a pamatuje si negativní zážitky. A proto bychom neměli zklamat jeho důvěru. Problém také často bývá v tom, že lidé neumí rozpoznat jemnou odezvu, kterou se kůň pokusí nabídnout, a tudíž ji včas nedokáží ocenit…

Volnost, vodítko, sedlo

Pro koně samotné je práce ve volnosti tím nejlepším startem ve výcviku a vůbec v celé komunikaci s člověkem. Mají totiž alespoň malou možnost volby, téměř nic je neomezuje a člověk si z jejich signálů může dobře odvodit, co se jim honí hlavou. Tady bych si dovolila poznamenat, že kruhovka neslouží k bezduchému honění či jinému zneužívání koně. V horsemanshipu jde o komunikaci s koněm, ne o uhonění nebohého zvířete, jak občas někde bývá k vidění. Bohužel každá, ač v počátku dobře myšlená cesta, věc či pomůcka, je zneužitelná. Dobrý horsemanship je však jen jeden a s tímto nemá nic společného!

 

Základní věc, na kterou je potřeba se zaměřit jak ve volnosti, tak na vodítku a poté i v sedle, je rytmus. Jestliže kůň není schopen sám držet rytmus bez pobízení, nemůžeme po něm chtít další věci jako je uvolnění, zjemnění nebo třeba dobře provedené obraty atd.. Bez dobrého rytmu nám nic dalšího nebude fungovat na sto procent. Při práci na zemi procvičíme také například ustupování předkem i zádí na tlak (což později využijeme v sedle jako pomůcku holení), obraty, ohýbání, uvolnění, couvání, reakce na pozici ruky (což později v sedle znamená pomůcku otěží).

 

Nezapomínejme, že k dobrému uvolnění se přinutit nedá. To znamená, že žádné vyvázání nebo nějakým jiným způsobem donucené nesení hlavy koně v určité pozici, nám k uvolnění opravdu nepomůže. Kdo si myslí, že ano, ten buď uvolněného koně nepozná a nebo ho nikdy neviděl. Kůň musí uvolnění nabídnout sám a sám si přijít na to, jak je to příjemné. Donutit ho k tomu opravdu nemůžeme.

Základní maličkosti do sedla

První věc, kterou by si ideálně měl kůň vyřešit sám ještě než půjdeme do sedla, je právě sedlo samotné. Tím se opět vracíme k volnosti. Pokud nasadíme uzdečku, sedlo a ještě koni vlezeme na hřbet, musí řešit tři věci najednou. A toho není schopen! Proto se situace může stát velmi nebezpečnou jak pro koně, jezdce i jejich okolí. Při samotném nasedání by měl kůň vklidu stát aniž bychom ho museli držet. Jestliže začne hýbat svýma nohama, je to z jeho strany signál, že není v pohodě. Něčeho se bojí, před něčím utíká a to je potřeba vyřešit. První věc, kterou chceme po koni v sedle, je schopnost udržení rytmu a také směru, který mu ukážeme. A to tak, aniž bychom ho museli neustále pobízet nebo opravovat.

Udidla a spol.

Zmiňme ještě něco málo o uždění. Běžná praxe „nemůžu koně zastavit nebo utočit, dám mu ostřejší udidlo“ nevede k jemnosti, ale do pekel hrubosti. Kůň se v hubě otupí velmi snadno. Naštěstí pro koně se ale i ta nejtupější huba dá zase zjemnit. Nos koně stojí také za zmínku. Je velmi citlivý a pokud ho jakýmkoliv způsobem otupíme, zcitlivět zpátky se už bohužel nedá! Ideálně bychom se měli od ohlávky dostat přes stihlo, obnosek (a nebo bosal u westernových koní) k páce. Ale pozor, je to otázka několika let práce. Při nauždění pákou byste koníka měli mít připraveného natolik jemně, abyste do otěží už nemuseli téměř vůbec sáhnout…

 

Číst a studovat nejrůznější materiály je bezpochyby velmi důležité a užitečné. Pokud se ale chcete opravdu posunout někam dál, je nutné najít si dobrého učitele. A to takového, který vám ukáže nejen jak s koněm pracovat, ale především vysvětlí proč tomu tak je. Vybírat si pečlivě se vyplatí, protože od vašeho trenéra se odvíjí celá další práce a život s vaším koněm. V našem posledním článku se zaměříme na dva asi nejznámější české učitele horsemanshipu – Honzu Bláhu a Václava Bořánka.

 

Nezáleží zda sedíte ve westernovém nebo anglickém sedle. Nejdůležitější je rozumět si se svým koněm, pochopit jeho svět a utvořit si vztah vzájemného partnerství, protože jedině tak pro vás kůň udělá maximum do výše svých fyzických a psychických možností. A za to ta dlouhá cesta určitě stojí :o)

  

Václav Bořánek

Od trenéra dostihových koní se dostal až ke koním westernovým. Ročně projde několik stovek lidí jeho kurzy nejen v ČR ale i na Slovensku. On sám se ale také dále vzdělává a učí se od těch největších horsemanů světa (např. Buck Brannaman, Richard Caldwell, Bryan Neubert, Martin Black atd.). Nejzajímavější je pro něho tzv. vaquero horsemanship.

Se svou ženou Bárou vlastní statek v jižních Čechách, kde trénují koně různého stáří a plemen, mají vlastní chov, vydávají nejrůznější DVD a knihy nejen své, ale i překlady knih velkých osobností horsemanshipu.

 

Jan Bláha

Jeden z nejznámějších horsemanů v ČR, jeho prvním koněm byl proslulý Gaston, se kterým se stali hvězdami nejrůznějších show u nás i v zahraničí, kde si svými představeními ve volnosti získali srdce mnoha diváků. Honza koně cvičí přirozenými metodami. V tréninku má mnoho dalších koní, pořádá kurzy a učí na seminářích, sám se také aktivně účastní parkurových soutěží. Strávil dva roky v učení přímo u Pata Parelliho.

 

                                                                                                                                                Barbora Břusková, Dis. 11/2009

 

O koních...

Jsou krásní, ušlechtilí i úplně obyčejní. Jsou poctiví, hodně nám odpouštějí a pokaždé jsou připraveni pochopit, co po nich žádáme. Vědí mnohem víc než my lidé ve své ubohosti a omezenosti, ale i přes to mají také svoje starosti.  Léčí nám bolístky na tělech a hlavně na duších, mají hluboké něžné oči a neskutečně hebké chřípí. Pomáhají nám v nejtěžších chvílích našeho života a my potom děláme všechno pro jejich spokojenost. Jsou nespoutaní, divocí a přesto ochotní vyhovět nám, lidem. Jejich duše, do které nás občas nechají nahlédnout, je citlivost sama. Jsou rychlí, inteligentní a život s nimi je originální, veselý a plný stále nových a nových zážitků a také ponaučení. Jsou jemní, hrdí a přirození. Spojují i rozdělují naše životy. Přicházejí a odcházejí, ale pořád zůstávají v našich srdcích. Neznám lepší tvory téhle planety. Jsou to nejkrásnější, co Bůh kdy stvořil. A proto všechno je tak moc MILUJU...

                                                                                                                                                            Bára Břusková 7/2009

 

Něco málo z návštěvy ve Zbožnici...

Stáj Dani najdete ve Zbožnici u Benešova ve středních Čechách. Domov zde mají jak sportovní koně, tak chovné klisny s hříbaty. My jsme se sem vypravili kvůli rozmarům počasí až na třetí pokus a nakonec se podařilo vybrat pro návštěvu sice oblačný, ale i tak pěkný červnový den.

 

U vchodu do stáje se na nás směje Iva Holíková a vzápětí přispěchá i Nikola Němcová – to jsou dvě hlavní jezdkyně stáje Dani Zbožnice. Nejprve zamíříme do stáje, která má 18 boxů a volné stání - v současné době zde pobývá 16 koní v boxech, 11 koní ve stádě a 2 hříbátka. I když stáj nevypadá bůhví jak luxusně, je na první pohled vidět, že o koně je tady perfektně postaráno. Naše další cesta vede na poměrně vzdálenou jízdárnu, která se nachází asi kilometr od stáje, mezi loukami a pastvinami. Je to sice kousek cesty, ale z praktického hlediska na okrokování koně před i po jízdárně je to ideální. Míjíme veliké výběhy, kde se popásají chovné klisny s hříbaty. Vypadají opravdu spokojeně. Místní krajina je kopcovitá a právě na jednom kopečku se nachází jízdárna, která je úplně obyčejná travnatá. Iva Holíková a její výsledky jsou důkazem toho, že připravit koně do vyšších soutěží není jen otázkou přepychu a špičkového vybavení. Pod sedlem nám Iva předvádí sedmiletou klisnu Daisy (Lopez) a Nikola Němcová klisnu Princess. Po ježdění se odebereme zpět do stájí, kde nás už očekává paní Ing. Dana Holíková, maminka Ivy. Vzápětí se vynoří jack russel teriér Radar, místní maskot, který mimochodem fandí Ivě na parkurech – prožívá to kníkáním a pokud Iva zajede dobře, radostně vyje J A pak už jen sedíme v kuchyňce u palačinek s jahodami a povídání je to více než příjemné.

 

Ve Zbožnici stáj Dani sídlí osmým rokem. Gustav Krch, dědeček (a současně s babičkou Evou i sponzor) Nikoly Němcové, přebudoval bývalý kravín na stáj a Holíkovi sem nastěhovali koně z blízkých Žabovřesk. Tatínek Nikoly Němcové, pan Libor Němec, se stará o opravy a zajišťuje chod stáje. Ani Nikoly maminka paní Pavla Němcová nezůstává pozadu a občas vypomáhá ve stáji. Kromě pěti sportovních koní má Nikola ještě tři chovné kobyly Cynthii, Goldwing a Svízel, ze kterých má 2 dvouleté potomky a jednu ročku. Životním koněm Nikoly byl valach Nikola. Koně si jezdí i připravuje sama, ošetřovatele jí dělá Jiří Vincíbr.

 

Nikola Němcová (22)

-         po gymnáziu nyní studuje na slečnu dost nezvykle druhý ročník ČVÚT - fakulta stavební, obor geoinformatika

-         mezi její největší úspěchy patří 1. a 2. místo v ST s koňmi Nikola a Princess v Herouticích (2006), dále pak v rakouském Wiener Neustadtu 1. místo v parkuru do 130cm (2006) a samozřejmě řada dalších umístění na národních závodech.

-         nyní disponuje pěti koňmi do sportu, kterými jsou Princess, W, Zomerrash, Laurea, Lucky Wing, z nichž poslední dva jmenovaní jsou vlastního chovu (Rock´n Roll).

 

 

Jiří Holík st. působil na Pecínově, kde po něm chov převzali syn Ing. Jiří Holík se svojí manželkou Danou. Později se s koňmi odstěhovali do Žabovřesk a nakonec v roce 2001 do sousední Zbožnice. Jiří Holík st. nechtěl své vnučky Ivu a Danu pouštět ke koním moc brzy, proto s nimi podnikal nejrůznější výlety. Iva vzpomíná na své úplné začátky na poničce Zorce ještě v době, kdy neuměla písmenka a tak jí sestra Dana musela číst jméno na boxe  :o) v té době jí bylo asi pět let. První parkur jela ve svých deseti letech v Louňovicích na výšce 60 cm s haflingou a skončila na druhém skoku :o) Iva se však nenechala odradit a nadšení pro koně jí vydrželo dodnes. Koně, kterých má v současné době osm, si jezdí převážně sama. Nedělá mezi nimi rozdíly, všem věnuje stejnou pozornost a žádného neodbývá. Iva sice nemá stálou ošetřovatelku, ale dobré kamarádky, které pokud mají čas, vypomáhají jak v domácí stáji, tak i na závodech. Jak sama Iva říká, sestra Dana, Zuzka Pospíšilová, Lenka Bažantová, Jana Křížková a v neposlední řadě i Jana Vaněčková jsou k nezaplacení. Když holky nemají čas, tak vše zachraňuje maminka Dana, která pomůže s čímkoliv je potřeba - od sedlání po stavění skoků. Trenérem je Ivě již dlouho, stejně jako Nikole Němcové, Miroslav Půlpán.

 

Ivy píle a pracovitost nese své ovoce - se svojí dosud nejlepší, letos desetiletou klisnou Fabienne, se slušně umísťuje v parkurech stupně ST. Fabienne je z matky Daphne (po Lombard) a po otci Jersey. Fabienne se u Holíků narodila, Iva jí zná od hříbátka a sama si jí obsedala. Málokdo ví, že jako tříletou jí Iva chtěla prodat z důvodu malého vzrůstu a také špatné jezditelnosti, ale naštěstí jí to táta včas rozmluvil.  Fabienne, přezdívaná Fába, ukazovala svoje skokové schopnosti již od roku a půl, kdy se svojí koňskou kamarádkou vesele vyskakovala z výběhu a chodila se pást vedle na lepší trávu. Když se koně večer zavírali, stačilo zapískat, Fába přeskočila zpátky a běžela domů se zbytkem stáda :o) Co se týče plánů pro letošní sezónu, Iva by ráda právě s Fabienne absolvovala parkur stupně T.

 

Iva Holíková – 22 let

-         vystudovala SŠ zemědělskou v Benešově, nyní je prvním rokem dálkově na ČZU  v Praze Suchdole , obor Živočišná produkce.

-         byla na roční stáži v Německu u Michaela Gonella, kde se zůčastňovala i oficiálních soutěží

-         životním koněm je Fabienne

-         úspěchy:

 

2001– 3.místo MČR děti s Coca Colou - Hradec Králové

 

2005 – 5.místo MČR Ostrava – junioři – s Fabienne

        -   2.místo Orling Junior Cup – Fabienne

 

2006 – 3.místo CSI Altenhof (německo)– 130cm- Fabienne

        -   2.místo CSI Gross Witensee – 135 Fabienne

 

2007  - 2.místo ST, Zduchovice – Fabienne

        - 6.místo MČR Karlovy Vary-ml.jezdci – Fabienne

 

2008 – 3.místo MČR Most, ml.jezdci – Fabienne

        - 1. místo ST – Zduchovice, Kolín, Všetice - Fabienne

       - 1.místo Amazonka Kolín – Fabienne

        - vyhlášená na Žofíně třetím nejlepším jezdcem roku v kategorii mladých jezdců

 

2009 – 1.místo S, ST – Zduchovice – Fabienne

        -  2.místo S – Daisy – Poděbrady

        -  3.místo S – Daisy – Zduchovice

 

Koně, které Iva v současné době připravuje: Fabienne (10 let, parkury ST), Daisy (7 let, parkury S), Iowa po Lopez (6 let, parkury L), Ankara po Askari (5 let, parkury ZL). Mladí koně Kimi (po Le Patron), Engie (po Ballast), a dále Casanova Z( po Crown Z), La Rouge( Arras).

 

Nutno ještě zmínit, že Iva má o rok starší sestru Danu. Společně odjely do Německa za zkušenostmi a Dana zůstala ještě o rok déle u rodiny Weinbergových. V současné době jezdí už jen pro radost a kdykoliv má čas, ráda vypomůže Ivě na závodech.

 

Ing. Dana Holíková – 47 let

Dříve také sportovala, největší úspěchy s koňmi Rita (ST) a Pamela (2. místo na MČR ČSSR). Rita nyní působí v chovu a Holíkovi po ní mají jednu kobylku. Dana Holíková st. v současné době zajišťuje veškerou péči koním od krmení přes mistování, čištění apod., a také je po ruce Ivě když je potřeba.

 

Ing. Jiří Holík ml. – 46 let

Rozhodčí (parkury ale i dostihy!), inspektor. Dříve jezdil klusáky, v parkurech jeho nejlepším koněm Choral (Quoniam II-69). Po dědovi Holíkovi převzal chov. Ve stáji Dani působí jako vedoucí chovu, stará se o finanční zajištění, krmení a další provozní věci.

 

Loučíme se s úsměvem na tvářích a na závěr se ještě dozvídáme, že manželé Němcovi plánují stavbu pískové jízdárny, takže podmínky pro přípravu koní se trochu vylepší. Přejeme hodně úspěchů stáji Dani v letošní sezóně!

 

Barbora Břusková, Dis.

 

 

Rozhovor se známým hercem, milovníkem koní a propagátorem bosých kopyt, panem Václavem Vydrou v plném nezkráceném znění.

1.Byli Vaše koně dříve kovaní ? Jak jste se dostal k bosonožství ? Jak zvládali Vaše koně přechod na boso ? Jsou nyní plně využitelní pod sedlem ?

 

Ano,mí koně byli kovaní. Nelly a Démon na všechny čtyři, Gustav sezonně na předky a Navarra od půl roku na předky. Bezprostřední podnět pro to,abych se nad tímhle problémem začal zamýšlet byla Navarra,které ve čtyřech letech diagnostikovali začínající artrózu.V tu dobu se mi dostala do ruky knížka Dr.Strasserové Život se zdravými kopyty a já jsem,dalo by se říct,prohlédl.To co jsem ve skrytu duše tušil a čím jsem se trápil a co jsem nechápal,se mi najednou otevřelo jako dveře z bludiště. Zařídil jsem se podle informací,které jsem v knize získal a našel ošetřovatele kopyt,který u paní doktorky vystudoval.Uspořádal jsem seminář s rakouským lektorem pro sebe a svých několik známých. Přechod na boso není až takový problém pro koně (pokud se mu kopyta správně ošetřují) – je to spíš problém pro lidi. Záleží na tom jak poškozená kopyta má a jak se dokáže vyrovnat se znovunabytým citem v nich. Většinou se objeví abscesy,kterými se tělo zbavuje zánětlivé či nekrotické tkáně – prostě problému.To je většinou normální průvodní jev. Gustav,který měl z mých koní kopyta v nejlepším stavu,neměl vůbec žádný problém. Podobně Démon,který sice měl podsazené patky a kopyta neměl v dobrém stavu ,zvládl přechod na boso prakticky v plném provozu.

Nelly měla kopyta velmi špatná,zúžená,strmý postoj,artrózu a čipy. Bylo jí 14 let.

Navarra,obě přední kopyta zúžená,jedno špalkové.Kulhala. Tam to bylo obtížnější, po roce jsem obě odvezl na kopytní kliniku do Rakouska.Tam byly půl roku.Teď,po třech letech,to vypadá že Nelly začíná částečně propínat spěnkové klouby a Navarru začínám pozvolna zatěžovat a absolvovali jsme spolu už i několik lehčích honů a Hubertových jízd.

S klukama jezdíme poměrně těžké hony,a skáčeme lehčí parkury.Vloni v létě jsme bez problémů absolvovali v pěti dnech cca 180 km z Prachatic do Linze. Mám z nich opravdu radost.

 

2.Je podle vás reálné zajistit koním na různých místech ČR podmínky pro to aby mohli chodit naboso ? Aby při přechodu  z okovaných kopyt na bosá netrpěli ?

 

Je to otázka rozhodnutí. Samozřejmě že je to možné. Aby mohli koně chodit bosí a podávat plný výkon a zůstat zdraví, potřebují možnost celodenního pohybu – 24 hodin denně,zpevněný výběh,žádné bahno,různé povrchy,společnost ostatních koní, denní máčení kopyt ve vodě a hlavně dostatek pohybu,atd…

Víte, já mám na utrpení koní asi trochu jiný pohled. Podkování má totiž tu fatální výhodu,že umožňuje i nemocnému koni, který by bosý nemohl chodit,vlastně plné využití, aniž by cítil poškozování svých nohou. A to z toho jednoduchého důvodu,že podkova v důsledku omezení krevního oběhu způsobí odumření nervových zakončení , kůň přestane mít v kopytě cit a dál namáhá a poškozuje svoje tělo. Ale my jsme spokojeni,protože kůň nekulhá. Je opravdu kus železa na noze tak zázračný lék ? Nebo je to spíš doping,jehož následky se za čas projeví zničeným zdravím ?

 Pokud koním zajistíte co jsem zhruba nastínil v prvních čtyřech řádcích tohoto odstavce a budete jim správně upravovat kopyta,aby se stala opět funkčními, dostala tvar a úhly jaká mají mít,tak nastoupili cestu k tomu, aby mohli být zdraví. A i když třeba budou mít nějaký čas problémy, jejich utrpení tím končí. Je to jen otázka úhlu pohledu.

Ale pokud jsou kopyta v opravdu špatném stavu, doporučil bych kopytní kliniku. Tam koně chodí na gumové podlaze a tím se minimalizují jejich problémy. Mnohdy to ani ambulantně nejde vyřešit.

 

3.Co si myslíte o botičkách pro koně ?

 

Na přechodné období dobrá věc. Ale pouze pokud kůň musí chodit pod jezdcem po kamenitém terénu a ještě není natolik zdravý aby to mohl snášet bosý. Jakmile je to trochu možné,opustil bych je.Kopyta se musí otužovat.

 

4.Říká se,že trim dle MVDr.Strasser je,oproti jiným,dost radikální,je to pravda ?

 

Nevím,kdo s tímhle přišel.Lidé ,místo toho,aby se podrobně seznámili s touto metodou a pochopili její principy – a to není úplně snadné, ji, z jejich pohledu, který je po desítky let zkreslený patologickými tvary kopyt na které jsme byli zvyklí (hlavně aby bylo na kopytě hodně rohoviny),nazvou radikální,nebo ji rovnou raději zavrhnou,protože většina z nich dá raději přednost nějakému jednoduchému ,rychlému a snadnému řešení. Taková řešení ale v tomto případě neexistují. Je to trim, který vychází z anatomie a fyziologie zdravého kopyta,ctí jeho funkčnost a vyžaduje zcela precisní a přesnou práci. Je třeba vědět jak kopyto funguje,podle jakých fyzikálních zákonitostí,jaké síly v něm působí a co způsobují.

Není správný ani názor,že tento trim je dobrý pro léčení, ale ne pro běžné strouhání.

Podle mě je to jediný způsob strouhání,který může kopyta vyléčit. A udržování zdravých kopyt tímto trimem je již poměrně jednoduché. Studium Ošetřování kopyt trvá u pí.Dr.Strasserové minimálně dva roky.Je to souhrn znalostí a výzkumů,které byly v této oblasti dosaženy a prováděny a paní doktorkou desetiletí ověřovány, zkoumány a s úspěchem aplikovány.Radikální je snad jen v tom,že se snaží dosáhnout pokud možno co nejdříve funkčnosti kopyta a takového jeho tvaru a zaúhlení,které umožňuje nápravu nežádoucího stavu,návrat krevního oběhu do všech jeho částí a v součinnosti s nápravou a optimalizací životních podmínek koně mu navrátit jeho celkové zdraví a psychickou pohodu, protože toto vše spolu velmi úzce souvisí.

 

5.Společně s několika dalšími lidmi z ČR studujete na Ošetřovatele kopyt.Co vám to přináší ?

Plánujete po skončení kurzu věnovat se trimování kopyt více – nejen u svých koní ?

 

Ano,v současné době studuje u Dr.Strasserové 7 žáků a žákyň včetně mne. Po složení zkoušek obdržíme certifikát Ošetřovatele kopyt dle této metody,který je obnovován každý rok po absolvování dvoudenního povinného doškolování. Přináší to v první řadě dokonalou povědomost o anatomii, funkční anatomii a fyziologii kopyta i celého pohybového aparátu koně, o fyzikálních i chemických procesech v něm probíhajících a samozřejmě znalost způsobu a principů úpravy kopyt a řemeslnou zručnost v praktické aplikaci.

Já, vzhledem ke katastrofálnímu nedostatku času se praktické úpravě kopyt budu věnovat velmi omezeně.

 

6. Může se na takový kurz přihlásit úplně kdokoliv ?

 

Ano, podmínkou je absolvování základního třídenního semináře Život se zdravými kopyty.

Otevření dalšího běhu Vyškolení na ošetřovatele je možné otevřít pro 5 – 10 zájemců.

V současnosti vím o 3 lidech, kteří projevili zájem.Bohužel je to studium soukromé,každý si jej musí hradit ze svých prostředků,protože jsme zatím neobjevili žádný dotační titul, který bychom mohli použít na zlevnění studia.

 

7. Co byste vzkázal nakonec čtenářům?

 

Přál bych jim zdravé, spokojené, šťastné a vyrovnané koně. Je to v silách každého majitele koně. A aby se k nim patřičné informace dostaly včas, protože prevence je vždycky lepší a snazší, než náprava podlomeného zdraví.

 

Děkuji za zajímavý rozhovor.

Barbora Břusková, Dis. 

 

Další...

Další probrečená noc. Známe to všichni. Chtěla bych bejt zase malá holčička. Veselá, bezprostřední. Bez starostí. Sny, ideály, cíle. Co to znamená? Složitosti. Neschopnosti. Má cenu žít? Má život smysl? Nevidím ho. Cítím jen bezmoc. Strach ze změny? Bezcitnost. Nevím jak dál. Proč. Kam. S kým.

Další bez duše strávený den. Chci najít a nevím co. Možná štěstí? Co je štěstí? Kde se hledá a jak se pozná? Další člověk, co má problém. Další okamžik kdy se zrovna hádáme. Jarní provoněná noc, která je akorát probrečená. Zkažená. Nic nemá smysl ani význam. Nedokážu posuzovat, rozlišovat ani tvořit. Jen bořit, pálit mosty a ničit to co už dávno není. Zapomenout na minulost? Nejde. Jsem ztracená. Hledání sebe sama. Zoufalost. Smutek. Lítost. Nemá cenu si něco nalhávat. Proč taky. Další divný sny. A ještě divnější pocity. Kudy z toho ven. Kde najít sílu? Cítím jen slabost. Další okamžik, kdy nevím co dál. Kdy to přijde. Přijde vůbec někdy? Dospělost. Otevření očí. Je vidět jen svět plný nepravdy, nespravedlnosti a křivdy. Křik, hysterie. Pláč. Ticho. Kůň. Jedinej ostrov v moři. Klid. Porozumění. Bez něj by to nešlo. Smysl. Pohoda a cíl. Mám ho. Nepustím ho. Nezavřu oči. Nestydím se za slzy. Jsou to slzy štěstí. Je můj a nevzdám se ho. Patříme k sobě. Nikdo neopustí co opustit se nedá. Nejde to.

Další den, kdy je třeba říct si pravdu do očí. Přiznat chyby. Odpustit. A jít dál...

                                                                                                                                                            Bára Břusková 5/2009

Musím Ti vynadat!!!

Já Ti prostě musím vynadat. Nechápu, fakt nechápu, jak Jsi mohla, proč Jsi to udělala!?! Slabost? Vztek? Bezmoc? Zmizela snad síla a vůle normálně žít? Žít pro koně a všechno ostatní, co Jsi měla? PROČ??? Nad Tvojí fotkou se mi do očí hrnou slzy. Zbyly jenom vzpomínky na to, co jsme prožily a zažily. Možná, že ses v mém životě měla objevit jenom proto, abys mi ukázala, kde je ta cesta, po který mám jít...? Byla doba, kdys byla jedinej člověk, kterej mi rozuměl, a Ty to VÍŠ. Jak můžeš bejt tak hloupá. Zvolila sis špatnej směr a nikdy to nepochopím. Všechno zahodit pro něco, co nemá smysl... Moc mě to mrzí. Mrzí mě, že mi zmizel ze života člověk, který mě dokázal rozesmát i rozbrečet. Který mě občas vytočil, občas podpořil. Chybíš mi. Ať už je s Tebou cokoliv, mám Tě moc ráda. A PROTO TI MUSIM VYNADAT!!!! Petro...!

                                                                                                                                                            Bára Břusková 2/2009

 

 

Jak se asi cejtí?

Narodí se a udiveně poznávají svět kolem sebe. Do tří let si většinou spokojeně užívají svého koňského dětství - nejdřív po boku maminky, poté ideálně několik let na pastvině mezi svými vrstevníky... Proživají ještě bezstarostný život. A potom?

Koupíme je, přivezeme daleko od všeho, co doteď znali. Přivedeme je do stájí, zavřeme je do boxů - což je vlastně jen honosnější název pro klec - kde v lepším případě tráví většinu dne, v horším případě celý den. Kromě tedy té hodinky výcviku... Je konec svobody. Svobodní jsou nejkrásnější, ale tady je čeká něco jiného. Často vůbec nerozumějí , co po nich chceme. Málokdy máme trpělivost dobře jim ukázat a vysvětlit, počkat... Jediné, co je drží nad vodou je to, že v tom nejsou sami. V dalších klecích vedle stojí ještě pár dalších s podobným osudem... Pastvinu vystřídá výběh, přesněji řečeno ohrádka, kde není moc do čeho kousnout a nuda je na světě. Proběhnout se tam moc nedá, ale naštěstí tam moc času nestráví - zavřeme je po pár hodinách zpátky "domů".

Domov, který si nevybrali, režim, který si nevybrali, majitel, kterého si nevybrali, případně sportovní kariéra, kterou si nevybrali. Už jako tříleté je mnohdy nadměrně krmíme, protože jsou přeci ve výcviku... Energie se hromadí a jednou to zákonitě někde musí bouchnout. Pak po lese lítá juchatý jezdec na juchatém koni a při troše štěstí se domů vrací oba živí. Kůň zdravý na duchu asi těžko, když mu jezdec celou cestu visí v hubě a tahá zpátky. Co na tom, že ho tím nevědomky připraví o chody, které už mu kůň nemusí nikdy nabídnout, co na tom, že tříletek patří na krokovky na zahozené otěži a do huby se mu šahat nemá.  Měl by přeci chodit "na kolmici"! A když má roupy, bude dělat víc - ať je ze sebe dostane! Veškerá důvěra a jemnost mizí v kamenité cestě vedoucí k "domovu".  Zapomenuto....

A dál? Ostříháme je. Dekujeme je. Co na tom, že jim narušíme termoregulaci. Když nejdou dopředu, bereme si šporny. Když jdou dopředu moc, bereme si průvlečky. Zkoušíme hrůzostrašné typy udidel. Nakonec stejně žádné nedonutí koně zastavit. Okoveme je. Nejlépe rovnou na všechny 4. Co natom, že jim tím zdeformujeme kopyta. Nedáme jim nic z toho, co opravdu potřebují. Ani ten čas. Vždyť musí honem do sportu! Rychle rychle! Co si asi myslí??? ...JAK SE ASI CEJTÍ???

                                                                                                     Bára Břusková 12/2007

 

 

 

Tak jen malý výtažek z mojí knihy... stále ještě není dokončená a ani nevím, jestli pokračovat dál...

 

Krize

Apaticky pozoruji tři asi tak čtrnáctileté kluky, kteří si kopou do mičudy na jednom konci fotbalového hřiště. Křičí, smějí se a lítají sem a tam jako blázni. Největší radost z jejich dovádění má zlatý retrívr, který tam s nimi vesele pobíhá a usilovně se snaží míč dostat do své moci. Hrabe packou, aby si tu kulatou věc přidržel, ale kluci zručnými fotbalovými chmaty nedovolí hafanovi udržet míč dlouho na místě. Zírám na to všechno jako na sedmý div světa. Nejde mi do hlavy ta jejich bezstarostnost, radost a chuť do života. Jak to, že někdo trpí, umírá steskem a má pocit, že nedokáže dál žít, zatímco život kolem běží dál jako by se vůbec nic nestalo?

Kdysi, když mi bylo tolik jako těmhle klukům, jsem si taky žila bezvadně, nic mě netrápilo. Dětství je bez starostí. Dokud se člověk nezamiluje, nemá problémy. Když se zamiluje, je to všechno v háji ... .

Vzpomínám si, jak jsem chodívala s rodiči do lesa na houby, jak jsme si s kamarádkou hrávaly na indiánky a psaly tajný deník, který jsme schovávaly na kraji lesa v tajné skrýši, jak jsme s dětma lezly po stromech nebo hrály vybiku. Jak jsem si dovedla na celý odpoledne lehnout do vysoký trávy a jen tak se opalovat nebo sedět s kámoškou celý dny na zahradě a kecat o čemkoliv a jak nám bylo fajn. S klukama jsme hráli každej večer fotbal a po setmění na schovku, potmě, což byla šílená sranda. Nebo když přišly první pusy při flašce a chvíle napětí při Dračím doupěti. Byly to nádherný časy, bohužel člověk si pozdě uvědomí, že bezstarostnost je tatam. Strašně ráda bych byla znova platonicky zamilovaná do kluků, kteří kdyby na mě tehdy promluvili, tak  bych se nejspíš odporoučela k matičce zemi. Nikoho jsem nemilovala opravdově a tudíž mi nikdo nemohl tak moc ublížit jako teď. Spoustu věcí bych udělala úplně jinak. Ale už je pozdě. Říká se, že všechno krásný jednou končí. Asi na tom něco bude....Sakra!

Z přemýšlení mě vytrhne psí štěkot. Retrívr se dožaduje míče, který jeden klučina drží nad hlavou. Nadhodí si ho a přesnou trefou odkopne do dálky. Pes se hrne stejným směrem jako letí míč a poskakuje u toho jako zajíček.

„Kde je sakra ten pitomej autobus“, zakleju polohlasně a musím si poposednout, protože mě tvrdá lavička začíná pěkně tlačit do zadní části těla.

„Asi vynechal“, odpoví mi belhající se stařenka až sebou cuknu. Netušila jsem, že na zastávce nejsem sama!

„To se tady děvenko stává často“.

„Hm“, lepší odpověď mě nenapadne. A co taky ...!? Jenže babča se zdá být dosti konverzacechtivá a s heknutím se posadí vedle mě.

„Další jede až za třičtvrtě hodiny“, usměje se na mě, čímž poodhalí téměř  holé dásně. Zadívám se do jejího vrásčitého obličeje, ta už si asi taky prožila svoje...

„Alespoň už máme jaro a začíná být krásně, co?“ nadhodí konverzační téma, do kterého se mi ani za mák nechce, pročež zůstanu u svého: „Hm“. Ale bezzubé důchodkyni moje odpověď starosti nedělá: „už jsem si v pondělí zryla zahrádku a brzo budu moct vysázet sazenice. V úterý jsem konečně vyčistila kotce králíkům, to víš děvenko, už jim to tam smrdělo. Dneska musím do města na nákup, slepice nám přestaly snášet vajíčka a já v neděli musím upéct bábovku pro neteř, to víš, přijede na návštěvu se snoubencem, v létě se budou brát...“.

Snoubenec, svatba.... chudák holka, jestli zjistí, že tráví život s blbcem až po svatbě tak to teda potěš.

„....ta bábovka ale nebude moc dobrá z kupovaných vajec, jenže co člověk nadělá, když slípky nenesou a nenesou...“

Ježiš, to je babka samomluvka, napadne mě. Za chvíli budu vědět úplně všechno o jejím životě i rodině včetně barvy trenek snoubence té její neteře...

„....ale dědoušek už si za volant radši moc nesedá, to víte, má pár dioptrií a brýle věčně rozbité...“

Ještě dvacet minut ...

„... neteř cvičí ten ajrobik nebo co to je, já se v těch vymoženostech zase tak nevyznám, noha sem, ruka nahoru, mě by z toho chytly záda a pak bych zase musela k panu doktorovi Jeřábkovi, on je fajn, ale to čekání než na člověka přijde řada ...“

Bába mele a mele až mi jde hlava kolem. Zrovna jsem si zapomněla walkmana v sedlovně, což by byla jediná spása jak neslyšet ty ...

„...operovali mi tu ruku nadvakrát, bylo to komplikovaný ...“

Už si začínám myslet, že by bylo lepší upadnout do komatu a neslyšet, nevidět...když se v zatáčce konečně objeví autobus. Zajásám při zjištění, že je poloprázdný a honem vyskočím z lavičky a než se babka rozhejbe, nastupuji první a hrnu se na zaďák. Díkybohu vepředu sedí dědula s jezevčíkem na klíně a s babkou si hned padnou do noty.

„To máme krásně, co? Jaro začíná...“. Upřímně lituji řidiče, který si vyslechne životopis obou důchodců pěkně dopodrobna. Natáhnu si nohy, hlavu opřu o bágl a zavřu oči. Kdybych tak mohla čas vrátit zpátky...všechno, ne všechno ne, ale plno věcí bych udělala úplně jinak.... Jenže čas vrátit nejde a chybama se člověk učí. Heh, v tom případě jsem od života dostala hodně tvrdou lekci. A že si to budu pamatovat do konce života, o tom ani na chvilku nepochybuji.

Autobus frčí směr Praha jako o závod a já už se nemůžu dočkat, až sebou doma fláknu do vany a pak hupsnu do peřin. Bude to sice po poledni, ale nemám náladu na cokoliv jinýho. Vlastně poslední dobou nemám náladu vůbec na nic. Pořád jen přemýšlím, vzpomínám a užírám se představama co by se stalo kdyby... .

Prudké dupnutí řidiče na brzdu mě katapultuje na opěrátko přede mnou, bouchnu se do hlavy a to mě probere dost rychle na to, abych zjistila, že jsme na konečný a tutíž by bylo vhodné vystoupit. Držíc se za hlavu vycupitám uličkou mezi sedadly, seskáču schůdky a namířím si to ke stánku s novinami. Přeci jen jsem byla týden na samotě a měla bych se nějak dozvědět, co se děje nového. Do naší vesničky kousek od Prahy je to ještě kus cesty a nerada bych zase upadla do spánku zakončeného boulí na hlavě. Au...

 

 

 

Všechno špatně... aneb trocha negativní energie

 

Špatnej den, špatný období... špatný ráno, ve špatný ulici, se špatnýma lidma...Špatnej nápad a špatnej úmysl. Ve špatný době na špatnym místě a ve špatnou chvíli. Špatný důvody pro špatný rozchody a špatný hádky. Špatný, hodně špatný myšlenky. Špatně ve dne, špatně v noci... Špatný záměry, špatnej výsledek, špatnej důsledek a špatný následky. Špatný jídlo, špatný pití, špatný oblečení a špatná volba. Špatný všichni, špatný všechno a špatně je všude. Špatný negativa, špatný pozitiva.... Špatná minulost, špatná přítomnost a špatná budoucnost.... I kdybych se na hlavu stavěla, VŠECHNO BUDE ŠPATNĚ....!!!

                                                                                                                Bára Břusková 11/2008

 

 

 

 

 

Cesta...

 

Kráčím tou cestou, kterou jsem chodila před lety téměř denně. Jenže teď tady není můj kůň, není tu kromě psa nikdo se mnou a ta cesta je... prostě jiná. Vidím na ní stopy jiných neznámých lidí a koní, je taková cizí. A já jsem tu najednou jako vetřelec. Jako někdo, kdo už tu nemá co dělat. Pofukuje vítr, zvedá popadané listí a to poletuje ve vzduchu. Je to jiný než dřív, než kdysi. Už sem nepatřím. Všechno se mění - já i všichni kolem. Nic už nebude takový jako dřív. Že by nostalgie?

V dálce zahřmí, otočím se a zahlídnu tmavý mrak na obloze, kterou náhle protne ostře světlý blesk. Pes se zastaví, podívá se tázavě po mně a já musím s úsměvem reagovat: "tak jdem, bude bouřka. Stejně, co tady...". Nabereme směr zpět k vesnici a já vím, že se sem už nevrátím. Nikdy. Co bylo, bylo. Člověk se nemá vracet.

                                                                                                                                                        Bára Břusková, 8/2008 

 

 

Horsemanship I aneb jak to vidím teď...

Co pro mě znamená horsemanship v dnešní době? To se dočtete v následujícím článku...Třeba to za pár měsíců bude zase trošku jinak takže pro porovnání :o) Jen malé upozornění - v článku jsou moje názory, postoje. Nikomu je nevnucuji, nikoho nenutím se jimi zabývat. Ale nenechám si je vzít.

Není to pro mě žádnej "parelli" či "Monty". I když pan Parelli bylo to první, co jsem z tohoto směru poznala - jeho soustava her, kterou jsem poprvé viděla od Františka Špatného - mě svého času dost ovlivnila a pár věciček se dodneška hodí. Dnes však od těchto komerčně laděných pánů (myšleno Monty a Pat, nikoliv František!) dávám ruce pryč. Tyhle metody totiž naznačí člověku "JAK" co udělat, je to pouhé cvičení. Monty Roberts a jeho metody jdou kolem mého chápání velkým obloukem. Dokud jsem nevěděla, o co jde, tak jsem byla ohromená. Teď jsem ale spíš naštvaná :o) protože napojení není nic tak zázračného, jak vypadá. Co dál dělat podle Montyho, toť otázka do pranice, na kterou raději ale nehledám odpověď. Byznys je byznys. Jak už jsem napsala, vždycky všichni řekli "JAK". Jak couvat, jak dělat přátelskou hru, jak ustoupit zádí, jak dělat laterální ohýbání atd., ale to "PROČ", to mi nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. A musím říct, že mi to dost chybělo ke spojení různých cestiček. Dneska pro mě horsemanship znamená něco úplně jiného než dřív. Nejsou to pobíhající holčičky s mrkvovými hůlkami a koníkem ležícím či klečícím - tzv. se uklánějícím. Nejenže mi to z pohledu koně připadá potupné se člověku klanět (jakoby nestačilo, co všechno pro nás koně dělají, ještě klečet před námi musí?...), ale navíc dost nesmysluplné. A když tohle ( a ještě hůř nepřesně provedené cviky některými lidmi) vidí lidé, kteří nevědí o co jde, docela chápu, že si řeknou - s tímhle přístupem já nechci mít nic společného. Ani se jim nedivím, jsem na tom podobně. Ale s tím opravdovým horsemanshipem chci mít společného snad úplně všechno :o) Výcvik koně od základu tak, aby to pro koně bylo pochopitelné a férové, bez všelijakého vyvazování mnohdy hraničícího s trýzněním koně. Kdesi jsem slyšela větu: "čím více řemení, tím méně umění" - to mi mluví z duše. Spousta lidí, pokud jim něco nejde, utáhnou řemínky na uzdečce, přidají a přitáhnou průvlečky, vyvazovačky, chambony atd., koně mnohdy místo aby si správně nasvalili krk a hřbet, jdou proti a posilují naprosto opačné a nesprávné svaly. No řekněte, co byste si vybrali vy? Řítícího se zmateného magora na průvlečkách, který nechápe co se po něm chce a nedá se zastavit nebo vyrovnaného koníka - a je to jedno či na bezu uzdečce či udidlovce - s nízko nesenou hlavou bez jakéhokoliv vyvazování? Myslím, že volba je jasná - aspoň tedy pro mě :o)

Komunikace je velmi důležitá, bohužel často jsou situace, kdy člověk nechápe a kůň taky ne. Metody, kdy člověk koně "zlomí" nejsou dlouhodobě úspěšné - kolik sezón pak vydrží takový kůň spolupracovat? Co si asi tak myslí kůň, když na něj sedne jezdec, od kterého dostane "pořádně za uši"? Je zmatený, nechápe a rozhodně si neřekne jako jeho majitel "to jsem potřeboval, pořádně zpráskat....". Tohle se mi opravdu hnusí. Násilí ....  Budovat si svoje ego na koni. Tady jdu velkým obloukem. Nechápu lidi, co si nechají koně trénovat u takových .... Násilí plodí pouze násilí. Neřeší NIC a nevede NIKAM. Takový kůň pak už jen čeká na příležitost, kdy to bude moct člověku patřičně vrátit. Nedivím se mu...

Horsemanship pro mě v tuhle chvíli znamená harmonii, důvěru - a to nejen fyzickou, ale i psychickou. Trénovat sebe zládat stresové a problematické situace, řešit to v klidu a s rozmyslem. Je to těžké. Být pro koně kámoš, ne trýznitel. Umět se nadechnout a počkat si na správnou chvíli. Umět odhodit svoje ego, svojí hrdost, svoje zažité nesmyslné chování. Uvědomění si toho, jak úžasná jsou koně zvířata, jak moc s námi chtějí spolupracovat a jak moc se snaží vyhovět. Je toho moc a je to dlouhá cesta. Cílem je pro mě v tuhle chvíli volnost.

                                                                                                                        Bára Břusková, 6/2008

 

 

Ztráta úcty...

Je to zvláštní věc. Stalo se to asi každému z nás - kromě těch, co nemají úctu k nikomu a ničemu. Ztráta úcty je jako když někoho máte moc rádi, obdivujete ho pro to, co dokázal a jednou byste to chtěli taky tak nějak podobně. Je to jako když je vám s tím člověkem fajn, jste spokojení a věříte tomu co dělá a říká. Ale pak najednou udělá něco, co vás fakt zamrzí a hooodně překvapí. A najednou ve vás něco jakoby umře. Je to jako když někoho berete vážně, ale ten člověk vás fakt moc zklame. Najednou vás to ťukne, stojíte a začne vám pár věcí ležet v hlavě - že se vlastně vůbec nechová fér a to co zastával nebo sliboval je mu fuk a neohlíží se kolem... všechno není takové, jak se zdálo. A vy se zamyslíte a začne vám docházet, jak je ten člověk vlastně ubohej. A směšnej. A že si nedokáže stát za svým a že vlastně to co dokázal není zase až tak jeho zásluha... A tak najednou zjistíte, že ten člověk u vás nemá úctu, ale že jím vlastně pohrdáte. Ztráta úcty je z mojí strany.... prostě VÝSMĚCH. Snažím se takovým lidem vyhýbat co to jde...

                                                                                                                  Bára Břusková (5/2008)

 

 

Vzpomínám na...(beze jmen!)

 

Vzpomínám na toho prvního s čírem, co mě doteď s úsměvem fakuje na fotkách, měla jsem ho ráda. Vzpomínám na festy, vzpomínám na pardubické nádraží, na útěk přes kolejiště před 60 pleškama, vzpomínám na strach a chuť se vším praštit. Vzpomínám na první koncert ve Mlejně, vzpomínám na všechny ty další. Vzpomínám na zkušebnu a na pocit sedět za škopkama. Vzpomínám na Vysokej Újezd a na koncerty naší kapely, na psaní textů a jak pak lidi řvali "housky housky, zahrajte housky" a já měla radost ze svýho slavnýho textu :o) Vzpomínám na rozchody a jak to potom bylo všechno smutný, bolavý a těžký, vzpomínám na to, jak jsem se z toho dostávala s ní, která je dost vostrá, vzpomínám na ně, se kterýma bylo peklo (ale i sranda) někam jet fárokárou, protože se pořád muselo stavět na cígo, čůrání a protože mi polejvali favorita pivem. Vzpomínám na svoji nesmrtelnou kostkovanou deku, vzpomínám na ty dlouhý noci osamotě, vzpomínám na ty dlouhý noci ve společnosti jich, vzpomínám na ty akce, na který se prostě nedá zapomenout, vzpomínám na vstupní dveře, na chodík, zastávku, squat a ležení, vzpomínam na hnědý oči a snowboard, vzpomínám na partu týpků a sníh, a vzpomínám na žárlivce, kterej skončil se zubní pastou vymáčknutou v prdeli a jak ho to pálilo (au a fuj) a na dopisy a na další setkání, který už nikdy nenastalo. Vzpomínám na toho, kdo mi vstoupil do života a dost se mnou zacloumal, vzpomínám na to, co mohlo a nebo mělo bejt a díky mojí přílišný hrdosti nebylo, vzpomínám na tu, která mi tak pomohla a chodila jako jedna z mála do nemocnice. Vzpomínám jak potom zmizela a doteď mi chybí. Vzpomínám na toho, kdo se mi tak dostal pod kůži, že udělam cokoliv, aby byl spokojenej, vzpomínám na nejtěžší a zároveň nejkrásnější zkoušku svýho života. Vzpomínám na tu, co se objevila u nás v práci a doteď je kamarádkou. Vzpomínám na první a zároveň nejlepší fest, na kterej mě pozvala, vzpomínám na cestu s ním, jak jsme tam jeli a šíleně bloudili. Vzpomínám, jak jsem na někoho čekala a vzpomínám jak jsem se dočkala. A vzpomínám jak byl strašně na hadry a říkal mi věci, který mi hlava nebrala, ale on je myslel vážně. Vzpomínám na pusu a jak jeden byl mimo a další dva naštvaný. Vzpomínám na noc ve stanu, kterou jsem nepochopila, vzpomínám na atmosféru, která se nedá opakovat. Vzpomínám na to ráno, kdy mi stan nechtěl zpátky do obalu. Vzpomínám na ráno, kdy jsem byla vytažena ze stanu ve spacáku doprostřed louky před všema těma lidma se slovy "a vyvětrat spacák, jako na táboře!". Vzpomínám na ohně a hlavně na ten v garáži když pršelo, vzpomínám na bouřky a jak pak bývá krásně v lese po dešti. Vzpomínám na tolik věcí, že to ani nejde všechno sepsat...  Na závěr jeden citát: "Mám tě ráda, živote, já tě beru, beru tvůj rub a líc, všechno chci mít a vlastně nic, jen úsměv za úsměv a dík za krajíc, živote dej mi co zasloužím a kdybych tisíckrát měla pocit křivdy, tak chci jen říct, že mám tě ráda!!!".

                                                                                                                      Bára Břusková 3/2008

 

 

Sportovní kůň

Tento článek nedoporučuji číst určitým osobám...

Bohužel musím podotknout, že čím více poznávám lidi, kteří mají tzv. sportovní koně, tím méně se mi označení "sportovní kůň" líbí. Většinou je to totiž tak, že:

- sportovní kůň NECHODÍ DO VÝBĚHU (jako by to byl nějaký speciální druh koně, který se zaparkuje do boxu jako motorka, hodí se na něj deka, aby se nezaprášil nebo nedej bože neofouknul a 1x denně se vyvětrá na hodinku v hale nebo chodícím pásu, lonži, kolotoči apod.... CHUDÁK KŮŇ).

- sportovní kůň MUSÍ MÍT PODKOVY CELOROČNĚ. Jinak by umřel. Odpadly by mu kopyta a následně i kusy nohou. Kopyta nemají šanci se zregenerovat po náročné sezóně, v zimě vedou hřebíky chlad do kopyt (vlastně nevedou, kůň je pořád v boxe nebo v hale, nejlíp vytápěné). Ach!

- sportovní kůň CHODÍ DO TERÉNU JEN VELMI OMEZENĚ. Zná většinou jen kolbiště, jízdárny, haly.

- sportovní kůň JE POŘÁD HODNĚ NAKRMENÝ A TUDÍŽ NADUPANÝ A TUDÍŽ SE MUSÍ VYVAZOVAT - jinak by jezdce nebo ošetřovatele někde zabil. Vyvázaný chodí už z boxu, na co se zatěžovat protáhnutím a zahřátím svalů.... Na lonž vyvazovačky, na ježdění průvlečky....A jak spokojeně koulí očima a skřípe zubama!

- sportovní kůň je totiž velmi spokojený kůň. Až je mi ho líto!

NEMÁM A NIKDY NECHCI MÍT SPORTOVNÍHO KONĚ!!!!

Pozn. - neházím všechny do jednoho pytle, najdou se (naštěstí) i vyjímky, samozřejmě. Ale bohužel u některých lidí, které jsem měla možnost poznat, to tak chodí. Je to věc názoru, bohužel na názor koně se tu nikdo neptá.... Pozitivní je, že tito koně jsou aspoň nakrmení a někteří takový život i psychicky unesou...

Tohle jsem asi taky neměla publikovat....

                                                                                                                                                      Bára Břusková 1/2008

 


 

Koňská duše

Koňská dušička je mnohem citlivější než ta lidská. Nezdá se to, protože kůň je větší než člověk. Ale být velký na těle neznamená nebýt citlivý! Koně člověka hodně naučí. Čas, který jim věnujete, vrátí mnohonásobně zpátky. Bez Alegra bych nechtěla žít. Je pro mě denním světlem v životě, on tu je pro mě a já vím, že mám koho milovat. Naučil mě hrozně moc. Pravidelnosti, zodpovědnosti, naučil mě mít silnou vůli a věřit. Věřit druhému, protože v jinak to v jezdectví ani nejde. Kůň a člověk jsou partneři. A vzájemně by se tak k sobě měli i chovat. Jde o řeč těla, beze slov, stačí jen gesta a pohledy. Díky tomuhle koni jsem pochopila, že člověk dělá spoustu zbytečných věcí jen ze zvyku. Podkovy už nenosí, nevrátím čas své nevědomosti, ale snažím se mu vynahradit to, co díky tomu prožil. Už nikdy nechci, aby jeho kopytem projel žádný hřebík. Chci, aby se měl dobře jako kůň, aby se mohl pást celé dny, i za soumraku venku - ve společnosti svých koňských kamarádů, aby měl volnost a bavila ho práce. Aby nikdo neubližoval jeho bezelstné, citlivé koňské duši bez přetvářky, jak to umí jen lidé....

                                                                                                                                                                                                      Bára Břusková 6/2007

                                                                                                                                                                                                   

Bosonožství

Je to o tom, jak všechno berete. Jaký máte ke koni vztah, jak ho máte rádi, zaměření a také to, jestli náhodou vaše sportovní a jezdecké ambice nejsou větší než cit a rozumný přístup k vašemu koni. A je to také o tom, zda o těchto věcech vůbec přemýšlíte. Nikoho neodsuzuju, nikoho nenutím, nikomu nepřikazuju. Jen si zkuste přečíst pár následujících řádků, zamyslete se a rozhodněte sami. Jak se říká, každý svého štěstí strůjce :o)

Bosonožství, ač je to koňská přirozenost (nabízí se otázka - co je pro koně vlastně přirozené, že...?) je v dnešní době často nelehký, často opovrhovaný a někdy i nenáviděný směr. Argumenty jako "pro koně přeci ani samotné ježdění pod sedlem není nic přirozeného" nebo "já musím kovat, vždyť by se mu kopyta opotřebovala" a "to bych s ním nemohl dělat na jakémkoliv terénu..." jsou časté. Proto znovu - záleží na tom, jak to všechno berete :o)

Bosonožství není pro majitele koně nic jednoduchého - alespoň zpočátku. Pravidelná péče o kopyta (dostatečné máčení, pravidelné trimování), výběr terénu pro ježdění - a někdy i počáteční několikaměsíční neježdění - a v neposlední řadě pevné nervy a hlavně silná vůle při přechodu na boso (koníka to povětšinou chvíli bolí, špatně se mu chodí a lidé kolem to dost nevhodně a často nevědomě komentují, případně roznášejí nesmyslné nepravdy). Pravdou je, že u většiny lidí, stájí, klubů apod. je normální kovat. Nabízí se otázka: "skutečně to kůň 'potřebuje'?" Většinou se nikdo neptá, prostě se okove 'protože se to tak dělá'. A majitel je spokojen. Po pár letech (někdy i dříve) nastanou problémy s kopyty - vyštípaná, slabá, nekvalitní rohovina, zúžený střel a patky, padající podkovy... Ve snaze "udělat něco proti tomu" kupujeme předražené vitamíny na kopyta (nejrůznější "H", biotiny, keraboly...), které ve skutečnosti potřebuje jen velmi malé procento koní. Pak také začneme střídat jednoho kováře za druhým a nakonec máme všechny za "neschopné přibíječe", kteří nám nakonec doporučí koně zout a dát na půl roku na pastvinu. Někdy se vlivem kování přidají další zdravotní problémy, koveme ortopedicky nebo platíme další tisíce veterinářům. Někteří koně mají to "štěstí", že je tohle postihne až ve "stáří", tj. kolem 15. roku života (kdy kůň bývá v nejlepších letech :o) Trend poslední doby  je děsivý - když kůň nemůže, dáme ho pryč a koupíme jiného, ať můžeme sportovat - a posouvá koně, živé zvíře, do podoby věci, kterou se snažíme polidšťovat. Zavíráme je do stájí, mřížovaných boxů, mnohdy úplně bez výběhu, stříháme je, dekujeme, když prší, schováváme se do krytých jízdáren, trénujeme a trénujeme a kůň pak plní funkci sportovního náčiní....Jsou takoví koně "šťastní"? Kůň si zvykne na ledacos - otupí a rezignuje, plní naše požadavky a tiše trpí.

A zase - je to o přístupu, záleží na tom, jak to berete. Jsou lidé, kteří "to tak dělají odjakživa", takže se nezamyslí proč to dělat jinak. Další lidé jsou pohodlní nebo "nemají náladu". Jiní si neuvědomují, že to jde jinak! A pro ty, kteří se zamysleli a rozhodli, pro ty je potřeba ohromná podpora. Kůň není věc, je živý, velmi citlivý tvoreček, zaslouží si úctu a tu nejlepší a nejláskyplnější péči - ale ne takovou, že ho budeme převlékat jako panenku z odpocovací deky do termodeky, zavírat do stáje, aby neomoknul nebo se ve výběhu "neunavil" apod. Kůň potřebuje pohyb, volnost, výběh, stádovou hierarchii, podněty z přírody - trávu, sluníčko, ptáčky, možnost sledovat okolní dění... Kůň, který je venku, nebude trpět zlozvyky jako např. hodinaření.... Kůň, který má možnost trávit svůj volný čas ve výběhu, je psychicky vyrovnanější, šťastnější a víc ho baví spolupráce s majitelem nebo jezdcem. Nezdá se to, ale tohle všechno s bosonožstvím souvisí.

Pokud se ale rozhodnete opravdu sundat podkovy, šoupnout koně ven a začít trochu jinak přemýšlet, nebude to jednoduché. Vlivem kování totiž rohovina oslabuje a po sundání podkov není schopna dobře plnit svou funkci, proto se štípe, láme a praská. Ale od korunky roste nová, silnější a zdravější. Lépe se prokrvuje celý organismus, protože nikde nic neškrtí (podkovy omezují jak kopytní mechanizmus, tak i krevní oběh). U každého koně trvá tento přechod jinak dlouhou dobu - od pár měsíců až po třeba 2 roky. Pokud své rozhodnutí berete opravdu vážně a věříte tomu, nebude vám zajisté dělat toto období takové problémy, jako někomu, kdo se rozhodne "jen tak to zkusit". Varitantou pro 'zastánce podkov' by mohl být částečný kompromis, kdy na sezónu koně nakovou a na zimu podkovy sundají. Těch pár měsíců naboso kopytům taky trochu pomůže - a to potvrdí každý zkušený kovář. Nezapomínejte na péči o kopyta - pravidelné korektury (které jsou u nepodkovaných koní častější), dostatek vláhy, pohybu a také žádné mazání drahými či levnými oleji nebo tuky.

A co na závěr? Snad jen to,  že svým článkem nechci nikoho pobuřovat, ale spíše donutit k zamyšlení. Vyplatí se vnímat, co vám váš kůň "říká" - a oni nám často dávají dost jasně najevo, co se jim líbí a co ne. Spolupráce založená na rovnováze důvěry a respektu - pokud se vám povede, je to opravdu to NEJ pro vás oba. Často pak ke vzájemné komunikaci postačí jen velmi nenápadná gesta a signály. Tak hodně radosti ze společného soužití pro vás a vašeho koně!

                                                                                                                                                                                                                      Bára Břusková  6/2007


      

TOPlist