Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 19.02.2020 23:03:26 

Vždycky budeme stát na straně koní‚ i kdyby to mělo být proti lidem...

Co se dělo...

Koně ve výcviku v roce 2017:

GUBA

Tahle osmiletá dáma plemene Hafling k nám přišla na převýchovu a reobsednutí plus základní přiježdění. Nikdo jí u nás doma neřekl jinak než KOBLIHA. Majitelka, která s koňmi začínala, si ji pořídila samotnou k baráku a k ovečkám. Už to samo o sobě bylo pro kobylku velmi těžké a mírně řečeno z toho trošku šílela. Nakonec se dost fixovala na ovečku a protože s ní nezkušení majitelé zacházeli sice v dobré víře, leč v koňské řeči nesrozumitelně, její strach vyvolal takové chování, že se vlastně začli všichni bát. I kůň, i lidé. Když jsem tam přijela poprvé, kobylka se nenechala ani chytit a s majitelkou se chvíli honily kolem boudičky pro ovečky a nakonec byl kůň lapen manželem majitelky, a to tak, že kobyle skočil kolem krku a držel zuby nehty. Na pár trénincích jsme si vysvětlovali základní věci, kobylka byla velmi jemná a citlivá a lidi byli ti, kdo se museli učit a měnit. Malinko se to zlepšilo, ovšem ne tak, aby se na kobylce dalo jezdit. Moje pokročilé těhotenství a porod mi nedovolily pravidelně někam cestovat, natož krotit divochy :o) a tak jsem v červnu přivezla Koblihu k nám domů s tím, že tady bude měsíc dva a majitelka bude dojíždět se učit. Nakonec z toho byly měsíce čtyři a majitelce se změnil život takovým způsobem, že byla nakonec nucena Koblihu prodat. Za ty čtyři měsíce jsme pracovaly na tom, aby kobyla trochu zhubla, dostala se trošku do kondice a aby se naučila základní věci jako je při vodění lidi netahat, nestrkat a netlačit se do nich, dále akceptaci základních požadavků jako uhýbat tlaku a ne jít proti, respektovat lidskou ruku a jít za ní, ne proti. V sedle mívala kobylka dle vyprávění majitelky potíže. Když na ní někdo nasednul, začala couvat, zrychlovala až couvala v klusu a nakonec jezdce sejmula - a bylo po ježdění. Myslím, že zažívala veliký stres. Po důkladné přípravě prací ze země se po nasednutí nic takového u nás nedělo, jen měla obrovský strach vykročit dopředu. Takže to vypadalo tak, že osmiletá kobylka udělala nejistě jeden krok a stála. Ztuhlá se strachem co přijde. Začali jsme pomalounku, dodávali jí sebedůvěru, ukázali jí, že jí nebude nikdo tahat za hubu a že je v pořádku chodit dopředu. Nakonec pochopila a vše přijala, takže jsme po pár měsících jezdili i ven do terénu a to jí moc bavilo. Uměla zastavit bez použití otěží, jen na sed a váhu, chápala, že se má vydat za rukou, že má jít od holeně. Vozila i děti a byla to taková vtipná vopice. Žrala na co přišla, takže mi například sežrala sukni, kterou jsem měla hozenou přes kruhovku když jsem se převlékala do rajtek. Nebo sežrala židli, ze které se v kruhovce nasedalo. A tak vůbec jsme s ní zažili spoustu legrace a každý, kdo dostal možnost s ní pracovat, se od ní mnoho naučil a zamiloval si jí. Na konci výcviku jsme jezdili ve všech chodech, v terénu i na jízdárně, klusala přes kavaletky a byla celkem spolehlivým parťákem. Na co jsem apelovala bylo nechat jí udělat zuby a pozvat fyzioterapeuta, protože byla dosti tuhá v zádech. Trénink a gymnastika to malinko povolily, ale ne úplně. Kobliha byla nakonec prodána do Jizerskýh hor a jestli se má dobře, nevíme. A tak nezbývá než doufat, že ano. B.

Ještě dodám více fotek...

 

Nedávno jsme u nás doma vedli rozhovor na koňské téma (jako většinou :D). Je krásné mít sny a ty si plnit. Jen je škoda těch splněných snů potom využívat, na což spousta lidí nějak zapomíná. Kolika se povedlo mít konečně svůj vlastní a pěkně vybavený ranč, spoustu koní a... nejezdí. Myšlenky nás dovedly ke kovbojům ve státech a k lidem u nás. Tady většina lidí potřebuje nové rajtky, drahé vybavení, osvětlenou pískovou a ještě lépe krytou jízdárnu, a mnohdy i velmi drahého koně (nebo několik), aby mohli jezdit. Když něco z toho není, zdá se to být katastrofou a přicházejí na řadu výmluvy. Je moc zima, moc tma, moc fouká... podívejte se na ty chlapy ve státech. Mají planinu plnou šalvěje nebo horský kamenitý terén, jedno sedlo na celý žitot, stádo divokých mustangů a stádo krav, které je potřeba někam přehnat nebo označkovat. Jestli prší nebo fouká, to nikoho nezajímá a i původně divoký kůň pod nimi musí perfektně fungovat, protože tu práci za ně nikdo neudělá. Podívejte se u nás po Čechách na to množství pískových vymazlených jízdáren, na ta kvanta jezdeckého vybavení, co se prodává, a řekněte sami, jestli nejsou podmínky pro to mít spokojené a fungující koně, jestli není prostor pro to zvednout zadky a jít jezdit! Možná by to trošku stálo za zamyšlení, až zase bude někdo u nás v Čechách fňukat... :)  Pěkný mrazivý podzim z podhůří přeju! B.

P.S: fotky jsou z roku 2009 z Ranče Koločava v Jeseníkách

  

Obsedání Apollo

 

Rockery San Jones

Rockyho jsem měla ve výcviku něco přes rok. Původně to měly být jenom dva měsíce, kdy jsem se měla postarat o to aby pracoval, ale majitelce spolupráce vyhovovala natolik, že se nám to protáhlo až do doby mého nuceného odchodu ze Střimelic. Už dříve jsme s majitelkou pracovaly ze země, takže Rocky byl dobře připravený a do sedla jsem s ním šla téměř ihned.

Rocky je 11 letý valach, kříženec teplokrevníka a quartera. Na začátku jsme pracovali na pocitu bezpečí a vzájemné důvěře, určili jsme si nějaká pravidla, která mu pomohla cítit se dobře. Rocky se poměrně dost opíral do ruky, takže bylo potřeba zapracovat na jeho reakcích na ruku jezdce a také měl dost tuhé celé své tělo, hlavně levou stranu, což trvalo nějaký čas než se zlepšilo. Rocky byl klasický příklad koně, který se na jízdárně ploužil a v terénu zase na loukách lítal jako blázen. A tak bylo na čem dělat. Rocky pracoval ve všech chodech na jízdárně i v terénu, kam po několika měsících tréninku spolehlivě chodil jak sám,  tak ve společnosti koňských kamarádů. Na loukách a otevřeném prostoru velmi tuhnul a měl tendence se rozbíhat až do stavu vyhození pojistek a neovladatelnosti. Když vše pěkně a jemně fungovalo na jízdárně, začali jsme trénovat na loukách a velkém otevřeném prostoru, aby měl sám možnost přijít si na to, že nemusí nikam bezmyšlenkovitě hnát, a že se nemusí bát. Jezdila jsem Rockyho moc ráda, přestal se lekat a vymýšlet si bubáky, krásně zvládal i nakládání do vozíku, které bývalo problémem (napoprvé mu trvalo docela dlouho než se jen přiblížil k rampě, natož aby na ni stoupnul... Vše jsme ale postupně vklidu zvládli a Rocky překonal svoji nedůvěru a strach). Rocky absolvoval s majitelkou, která se snažila 1x týdně chodit trénovat a učit se, několik kurzů s Vaškem Bořánkem. Postupem času jsme pilovali ustupování na holeň, cval na pravou nohu, nacválání ihned na pobídku (Rocky dříve vždy zrychloval do zběsilého klusu, ze kterého poté nacválal), nacválání z kroku, kontrabend v kroku a v klusu, couvání na sed, měknutí na otěži a pomalu i práci na přilnutí. Rocky se moc snažil a myslím, že krásnou odměnou pro nás všechny bylo vidět, jak spolehlivě vozí čtyřletou dceru majitelky, o kterou jsme se nemuseli bát.  Na Rockyho jsme také později zkusili westernové sedlo, do kterého se majitelka nakonec rozhodla přesedlat. Nadále pokračujeme občasnými tréninky pokud se zrovna vyskytnu u Prahy. Je radost spolupracovat s majitelkou, jakou je Klára, a jezdit koně, jako je Rockery... A tak snad jen: hodně štěstí a velký dík!

Bára Břusková

 

SMILES

Nikdo jí neřekl jinak než Smajla. Krásná šimla se šibalským výrazem v očích a neskutečným motorem v zádi. Kobyla, která si ten pohyb vpřed nenechá vzít, a její krásně plynoucí energie se pak dá dobře směrovat. K tomu je ale potřeba "mít její psychiku" a to zpočátku byl docela oříšek :o)

Smajla byla u mě ve výcviku něco málo přes rok. První měsíce jsem s ní zažívala jak situace a věci krásné, tak chvilky i poměrně náročné. Vzpomínám (a nikdy nezapomenu) na jednu z počátečních prací v kruhovce, kdy kvůli letícímu balónu nízko nad našimi hlavami a odchodu zbytku stáda koní dolů na pastviny, Smajla, která byla tou dobou ještě navíc v říji, vyhodila pojistiky takovým způsobem, že jsem asi hodinu hledala místo, kde skončit. Malý náznak, malou chvilku, kdy by dávala pozor a nechala mě k sobě přijít, nasadit ohlávku a opustit kruhovku. Prošla jsem si stavy, kdy jsem doufala, což nezabralo, pak jsem vnitřně supěla a nadávala, potom mi ta situace vyvolala lehkou depresi, později těžkou depresi a nakonec jsem v duchu prosila jak toho koně, tak i toho nahoře ať se slituje... i to jsou zkušenosti. I to jsou situace, z nichž se člověk poučí. A i za takové koně jsem ráda. Trvalo mi to u Smajly déle než u jiných koní získat důvěru a "dostat se jí pod kůži". Ta cesta k její koňské dušičce byla těžší a náročnější než u všech ostatních koní, se kterými jsem dřív pracovala. Hodně tuhla jak psychicky, tak fyzicky. Plynulost jejích chodů však dokázala nádherné nabídky uvolnění, které se prodlužovaly a byly čím dál častější. Jen vědět jak a dát šanci. Jen dát nabídku důvěry a být schopný nést tu zodpovědnost. Kdo zažil ví, že to není jednoduché. Důležité je nepřestat nabízet, nepřestat zkoušet. Zpočátku bylo těžké Smajle vysvětlit některá zásadní pravidla, protože se hodně tlačila do lidí a nerespektovala osobní prostor. Pojistky jí vypadávaly rychle i v "malých" situacích, a tak hledání té hranice, kam může člověk zajít aniž by se to stalo, hledání vzdálenosti od koní, kdy je ještě schopná vnímat a kdy už je to na ní příliš daleko, to všechno postupně vzkvetlo ve fajn koně, který když věří a má komu věřit, tak se stává báječným parťákem. Majitelka Lenka se aktivně zapojovala do výcviku, první týdny se chodila na tréninky koukat aspoň jako divák a postupně se učila práci ze země, což holkám časem dohromady hezky šlo.  Co se ježdění týče, bylo hodně práce na psychice jezdce, protože dávný úraz a s ním spojené následky, hlavně psychické, chtěly čas a opatrné navracení důvěry. Pomáhal nám i pronajatý kříženec quartera Gold, se kterým to Lence výborně šlapalo. Po nějaké době začala zvládat i ježdění ve všech chodech na Smajle a právě ta pravidelnost, dostatek času a pocit, že není kam spěchat, vzrůstající důvěra a odhodlání to dát, to všechno přineslo krásné výsledky. Kdo Lenku zná, tak ví, že co slovo, to perla a lituju, že jsem si její hlášky nezapisovala. Lenka na sobě maká, umí pobavit a na nic si nehraje. A tak jí prostě mám ráda :o) Smajla je šikovné zvířátko, citlivá, jemná a krásně chodivá. Naše spolupráce díky nečekaným okolnostem skončila dříve než jsme plánovaly, a tak Smajla venku v terénu byla pod sedlem jen párkrát a to jen v kroku a klusu. V tomhle směru potřebuje ještě čas a pomalu získávat důvěru, protože kdysi prošla nepříjemným zážitkem s pobíhajícími psy, a to se jí vrací a má tendence přehodit pak pozornost pouze na svůj strach dokáže pak nepříjemně ztuhnout. Věřím ale, že i to se časem zlepší a bude z ní spolehlivá parťanda i venku. Na jízdárně chodila ve všech chodech, do cvalu naskakovala krásně na obě strany, držela rytmus, pracovali jsme na zjemnění huby, co se cviků týče, couvala téměř bez otěže, zvládala krásně ustupování na holeň i obraty kolem zádi. Zúčastnily jsme se spolu také kurzu s Barunkou Bořánkovou, kde Smajla dostala pochvalu. Nyní jsem daleko, a tak to holky spolu musí zvládat samy. Přeju jim plno krásných společných chvil plných důvěry a zvládnutí velké společné mety, a tou je klidné a spolehlivé ježdění na vyjížďky. Bylo mi ctí a děkuji za možnost jezdit tak výborného koně. Cítím vděk a radost.

Bára Břusková (r.2015)

                                                                                                                                                                   

Září 2013 - Ranch 28, Oldřiš

O trénování, pohodě na starém statku a o tom jak vyfotit fotku dobře a ještě líp...

Přijíždíme pár minut před tím, než se sešeří. První nás vítá Věrka (Marková), za ní Barunka a společně s nimi pak hledáme slepičího krále :o) Toho nalézáme vzadu za stavením ve vytahané mikině a starých teplákách, s konví v jedné ruce a odměrkou na slepičí zob v ruce druhé. Vítá nás s úsměvem. Zpocené tričko napovídá, že hon na slepice byl dosti náročný :o) ještě dát slepice jednu po druhé v kurníku na bidýlka a je to :o) Obdivujeme nový stylový pokojíček, ale vybíráme si ten starý, který máme rádi. Po večeři přijíždí Péťa s Káťou – pomáháme jim už za tmy s nejnutnějším a odebíráme se ke spánku natěšení na další den, kdy hned ráno začíná trénink.

Miluju to tady od prvního okamžiku, kdy jsem sem poprvé vstoupila. Bude to už nějakých 9 let… Krásně citlivá a stylová rekonstrukce. Žádné moderní bydlení. Příjemno. Útulno. Vtiskli to sem lidé, kteří tu žijí. Do většiny současného světa nezapadám. Sem ano.

Pondělí

Ráno na mě Cash řehtá, jen co se objevím u oplůtků. Má hlad :o) Užívám si ranní mlhu, která se v obláčcích vznáší nad pastvinami. Krůpěje rosy na trsech trávy, klid, pohoda a koně chroupající seno. Co víc člověk potřebuje?

První hodina našeho dopoledního tréninku je poměrně náročná. Můj tříletý valášek má starosti. Sám se sebou a ještě se mnou. Nesoustředí se, pocit bezpečí se rozsypal někde v písku jízdárny a tak nevnímá téměř nic z toho, o co ho žádám. Po chvíli se to zlepšuje, chodíme krokem a klušeme v rytmu a chvilkami si přestávám připadat jako na krabici. Hýbeme zádí v kroku a řešíme reakci na ruku a taky couvání. Je toho dost na první trénink.

Padají hlášky typu: Bude pršet a bude zima. – Fakt? – Jo, jde to sem z Norska – Hmm, tak to budou padat i ryby, ne? – Jasně, aspoň je nebudem muset kupovat – No, to záleží přes co a jak dlouho sem půjdou. Kdyby šly přes Afriku… :o)))

Celé odpoledne fotím po boku Věrky Markové. Náročné na moji hlavinku pochopit něco jiného než focení v režimu P :o)  Zjištění, že udělat opravdu pěknou fotku není úplně jednoduché, je mírně řečeno skličující, zároveň ale zvláštně motivující. Dík patří všem možným (i nemožným :o))) modelům, kteří se mi naskytli v cestě :o) Učila jsem se, jak vyfotit fotku dobře a ještě líp. A budu se to učit ještě dlouho. I tohle je cesta, která nikdy nekončí a to je na ní krásné!

Dále tu mám poznámku o večerním výletu na nákup spojeným s návštěvou pizzerie – byl moc fajn a hlášky jako „ztrouchnivělej dědek“ taky…

Úterý

Od rána zdá se býti vše tak nějak špatně. Vstávám pozdě, nasnídat se stihnu jen málo a ještě ve spěchu, hltám div mi nezaskočí (a z toho plyne ponaučení, že příště lépe než ve spěchu nesnídat vůbec). Čaj dopíjím při pochodu a u toho se snažím zapnout si teplé chapsy... Noční déšť zvětšil louže na jízdárně a příliv studeného vzduchu z Norska (naštěstí bez ryb :o) nás donutil vzít si o několik vrstev oblečení víc. Zachumlaní jak eskymáci nastupujeme na jízdárnu o půl hodiny později, fouká studený vítr a Cash se chová jako blázen. Snažím se zůstat klidná, což se mi daří jen částečně a to pouze do chvíle, kdy na mě zaostří svojí pozornost Bořánek. Je mi rázem jasné, že lézt dneska do sedla je naprostý nesmysl. Už při pohybování svého koně na laně sama vidím spoustu chyb, které by běžný koňák asi neřešil, ale které znamenají velké věci. A je mi jasné, že trenér toho vidí 100x víc než já. Takže? Vašek si na pár minut půjčuje Cashe na laně a já si ho beru zpět se slzami v očích a s pocitem vlastní neschopnosti poznamenávám, že snad ani nemá smysl, abych lezla nahoru. Nakonec tedy jezdím, ale co se dá očekávat, když jdu do sedla s tímto předsudkem? Že to nic extra nebude. Chvílemi je to příšerný, chvílemi lepší. Jeden Cashův úlek je takový, že málem letím na zem. Tedy spíš do louže. Zachraňuje mě protivítr z Norska.

Zbytek času strávíme prací a já v duchu prosím svého koně ať na chvíli zastaví. Ať chce zastavit. Samozřejmě vím, že prosit má on, ale on neprosí. V pauzách stát nechce, jen pár sekund. Rozchází se nebo okusuje zábradlí a nebo se o něj drbe. Takže tři hodiny buď krokujeme a nebo klušeme. Ostatní na tom nejsou o moc líp, i když aspoň občas si užijí pauzu. Ale už vím, že pondělí a úterý je to normální. Depka. Nejdřív se musí věci pořádně zhoršit, aby se mohly zlepšit. Do pátku ještě máme čas :o) Před polednem Vašek usoudí, že jsme marní a jde nám pustit cuttingové video Lloyda Coxe, abychom viděli, jak vypadá správně udělaná reakce na ruku. Zíráme na to jak na sedmý div světa.

Odpoledne trávím v kruhovce a fotím. Máme oba lepší pocit a focení mi celkem jde :o)

Středa

Po noci kdy spíme tak tvrdě, že nám je úplně jedno, že tady straší, se probouzíme do trošku příznivějšího rána. Cash je docela fajn. Dá se s ním trošku mluvit :o) a tak děláme stejné věci jako ostatní. Rychlý klus do povolení koně. Pomalý klus. Cvičeníčko pohni zádí + pohni předkem. Vašek za námi lítá s praporkem a v očích mu jiskří – evidentně ho tohle cvičení dost baví :o) Od rána prší. Vydržíme na jízdárně dvě hodiny a pak už je nám zima a jsme promočení na kost. A tak se jdeme dívat na DVD Raye Hunta. Neskutečný pán. Doufáme, že nám Vašek bude dávat odborný výklad, ale ten má jiné starosti. Vytírá slepičí polívku, kterou (nic není náhoda) shodil v chodbě, takže místo výkladu slyšíme žbrblání. Když má hotovo a objeví se konečně u nás, na naší prosbu odpovídá: „No co chcete vědět? Bere deku, nese deku, dává deku.“ Ano, o tom je slavné DVD Raye Hunta. Ale fakt stojí za to :o))) !!!

Odpoledne přijíždí trénovat Michal, kterému nikdo neřekne jinak než indián a tak chvíli koukáme. Šikovný chlapík se snaživým koníkem. Vašek samozřejmě opět lítá se svým oblíbeným praporkem :o) Poté přijíždí kovář a strouhá 11 koní. Vašek fotí do Horsemana ke článku a tak na tohle vtipné strouhání máme památku i v časopise. Večer máme párty u nás v pokojíčku a všichni čtyři koukáme na film Jeremiah Johnson. Ráno mám problém se vzbudit. Ano, přiznávám, že se sem jezdím hlavně pořádně vyspat :o)

Čtvrtek

Už se nám to láme a krátí. Koně vodíme sedem – svou vahou a holení. Jezdíme slalom na kyblíčkách, couváme kruhy (nenávidím, protože mi to nejde), děláme kontrabendy, trénujeme ustupování skrz žebra a jestli těm podivným názvům nerozumíte, nic si z toho nedělejte. Věřte, že na vás taky jednou dojde :o)

Odpoledne zkouším první cval s Cashem a Bořča nenápadně pozoruje. To on dělá vždycky. Nenápadně chodí kolem a dělá jakoby nic. Ale já moc dobře vím, že vidí. Všechno. A to mě děsí :o))) Cashík se moc snaží. Moc. Mám z něho radost.

Večer koukáme na Bucka Brannamana. DVD stojí za to. Kdyby to někoho zajímalo, děje se tam asi toto: bere bosal, nese bosal, dává bosal. A pak taky jezdí. Neskutečně nádherně, citlivě a ve stoprocentní rovnováze. Ach ach. Vašek to druhý den komentuje: „No tak Báro, přece nebudeš mít depku z toho,k že nejezdíš jako Buck Brannaman!“ :o)))

Pátek

Opakujeme a pilujeme a vysvětlujeme si znovu co jsme zapomněli nebo nepochopili.

Cvičení pohni zádí na kruhu + couvání + hýbání předkem na druhou stranu. Indiánský taneček :o)

Odjíždíme s pocitem, že víme o něco víc. A mrzí nás, že to tak rychle uteklo. Tak zase na jaře! Přeju si mít měkčí ruce. A nechtít toho tolik od sebe ani od svého koně. Je na čem pracovat. No není to krásné?

                                                                                                                                                                             Bára Břusková

 

 

22.-23.8.2015 Buster Mc Laury

„Tento seminář není o velkých reakcích, ale o přípravě. Nemusí to fungovat hned teď, uvědomte si, že do koně ukládáte informace na později. Přemýšlejte, co uděláte, než cokoliv uděláte.“ Buster McLaury

Nezahálíme a s mými přáteli využíváme každé příležitosti se dále vzdělávat, posunovat a zlepšovat. Některé šance přicházejí jednou za život. A kdo tuhle propásl, může jen litovat.

Byl to neuvěřitelný zážitek - od začátku do konce a my  jsme si ho skvěle užili. Seminář s Busterem McLaurym na Q Ranči nedaleko Jihlavy. Krásné prostředí, úžasná atmosféra, podobně naladění lidé a šikovní kovbojové – Adam Punčochář, Adam Panchartek, Ondra Houška a Štěpán Smrž. Adam Punčochář s Ondrou Houškou jsou již dosti provaření, co mě ale hodně příjemně překvapilo, byl Adam Panchartek a vzhledem k jeho mládí bude určitě zajímavé sledovat, kam se časem dostane. Jeho schopnost povolit se a být, jen být s koněm a přenést ten pocit na svoje koně, je neuvěřitelná. O co šlo ale hlavně – byli tu nádherní mladí koně, se kterými se pracovalo s lehkostí, jemností a citem. Někteří se obsedali, jiní byli krátce pod sedlem, takže byla vidět nejen nádherná práce jako příprava do sedla, ale i následná cvičeníčka a postupy. Všechny koně se podařilo bez většího stresu obsednout, olizovali se a spokojeně přežvykovali. Navíc se zájmem sledovali člověka, který s nimi pracoval. Pro některé bylo obsedání těžší, a tak jim bylo dáno více času a prostoru, podle toho jak potřebovali. Buster byl vždycky všude, kde to bylo potřeba a nikdy nedělal nic navíc, než bylo nutné. Jeho načasování, schopnost si přečíst mladé koně a také předvídat co se stane, bylo ohromujícím zážitkem. Žádný nátlak, žádný spěch, všechna lidská ega zůstala čekat před halou. Musím přiznat, že tak krásné obsedání jsem ještě neviděla a ačkoliv si na všech kurzech píšu co můžu a stíhám, přistihla jsem se, že nepíšu. A nejen, že nepíšu, ale že zírám s otevřenou pusou a zatajeným dechem :o) Večer jsme strávili ve společnosti kovbojů, kytar a pohody. A těch kolujících hrnků s neidentifikovatelným alkoholem. Někteří se pak klepali ve spacáku, jiní vydrželi téměř do rána (viď Evi :o) A druhý den ráno už jsme zase nedočkavě seděli na tribunách a hltali každé slovo a momenty, které se daly nasát. Na závěr nás čekalo malé povídání s Busterem a jeho ženou, kde byl dán prostor i divákům a jejich dotazům. Nedá se o tom moc psát, tohle člověk musí vidět, prožít a pak nějak vstřebat. Moc dobře si uvědomuji, že tohle je práce s koněm, která má smysl. Nejen pro nás lidi, ale hlavně pro ty nádherné čtyřnohé bytosti, se kterými mám tu čest být denně bok po boku. Cítím za tu možnost neskutečnou vděčnost. Zdálo by se, že nezbývá, než litovat – že to uteklo tak rychle, že to nebylo delší, že tu takové osobnosti nejsou častěji… ale jak se říká – vše je jak má být. A tak se snažme sami. Protože velký horseman nám může ukázat jak, může nasměrovat naše kroky. Ale tím nejlepším učitelem je nám stejně pořád jen a jen kůň. Všechno nám popravdě poví a učí nás to, co zrovna v dané chvíli nejvíc potřebujeme. A tak děkujme, že tyhle bytosti jsou. Protože ono není potřeba nic jiného. Stačí jen být! Jak jednoduché to je. Jen si to uvědomit.

Na závěr ještě několik Busterových slov, která by měla vést mnohé k zamyšlení - a nemusí se jednat o koňáky, protože jdou vztáhnout i do "normálního" života:

"Když chceš příliš mnoho, nedokážeš cítit to, co se právě děje."

"Nesnaž se získat něco dobrého skrz to, že uděláš něco špatného."

Kůň se vždy snaží, jen má jiné myšlení. Pokud se naučíme prezentovat koni své myšlenky stejně jako by to udělal jiný kůň, tak se bude rychle učit.“

„Zvědavostí vzniká v koni sebevědomí nebo důvěra ve vás i v sebe.“

„Kůň nikdy nezapomíná, ale dokáže odpustit.“ (máme se od nich co učit, že?)

„Není to kůň, není to otrok, je to můj přítel.“

„Zapomeň na to, že na něm budeš muset jezdit. Nespěchej.

„Kůň moc dobře ví, když vy nevíte.“

„Dobrou posuzovací schopnost získáš praxí a zkušenostmi v případě špatné posuzovací schopnosti.“

„Nikdy si nemůžete vzít od koně to, co jste mu předtím nedali.“

 

Fotografka Kateřina Návojová

Focení s Káťou byl pro nás trošku opožděně realizovaný vánoční dáreček. Počasí na konci října bylo tak pohádkově podzimní, že jsme ani nelitovali, že jsme focení nezvládli v létě :o) Fotek máme opět spousty, v hlavní roli byli CASH a ČMELDA.

 

Fotografka Pavlína Trauškeová

Pavlínku vždycky rádi vidíme. Nejenom, že je to sympatická ženská, která se svým vlastním koněm jde podobnou cestou, ale i šikovná fotografka. A tak jsme v listopadu stihli ještě rychlofocení pracovních fotek. Tady jsou některé z nich - fotili se ALEGRO, SARAH (naši vlastní koně), GOLD (pronajatý) a ROCKERY SAN JONES a klisna SMILES (ve výcviku).

 

Drezury Heroutice - hobby Z1, Z2 - ALEGRO

Poslední článek o závodech z roku 2014. ALEGRO byl úžasný, neskutečně moc se snažil, celou dobu krásně vnímal a spolupracoval, jakoby věděl, že to dělá pro mě ;o) takže velká radost a zatím nejlepší výsledek z drezur: 6,0 a 6,2 b a nebýt mojí chyby, mohl být výsledek ještě trošku lepší :o) ale dost už o závodech, protože ty pro nás nejsou tím hlavním ;o) Fotka jen jedna z dekorování, z průběhu drezur nemáme žádné (nebyli lidi, čímž děkuji Kátě Kubíkové za přečtení úloh a celkovou asistenci a psychologickou podporu :o)) B.

Vytrvalost 2014:

Pyskočely 15.6.2014, 20 km hobby

Tyhle závody se k naší radosti konaly opravdu jen kousíček od našeho domova, tudíž nás nečekalo žádné velké cestování ani kruté brzké vstávání. Pyskočelský tým závody výborně zorganizoval. SARAH byla skvěle připravena, ovšem velmi tvrdá trať, kterou pořadatelé připravili, nás nemile překvapila. V podstatě celý okruh vedl, kromě jedné louky, po asfaltkách a kamenitých lesních cestách. A tak jsme si ani neužili krásného okolí, protože jsem se snažila aspoň trošku šetřit nohy koně a vybírat cestu při kraji v listí nebo měkčí škarpě. Jsme sice naboso, ale představa, co udělá s koňským pohybovým aparátem cválání s nakovanými koňmi delší úseky po asfaltu hlava nehlava, je docela šílená. Trochu mi to kazilo dojem z vytrvalosti, protože obětovat zdraví koně kvůli mašli nebo poháru, je dosti sobecké. A to někteří koně na téhle trase jeli 100km! A tak jsme cestu vybírali. Kolegyni Lindu s MIKEŠEM jsme ztratili hned ze začátku, trať nakonec po počátečních nedorozuměních dokončili také. SARAH zabojovala, byla skvělá, celou cestu měla chuť jít, bavilo jí to a dokončila v naprosto skvělém čase. Její bosá kopyta to zvládla kupodivu bez otlaků a vypadala naprosto v pořádku. Veterinární kontrolou prošla na výbornou a nakonec z toho bylo zatím naše nejlepší umístění ve vytrvalosti - 5. místo. SARAH má slíbeno, že takhle tvrdou trať už nikdy a patří jí má hluboká omluva... B.

 

Borotín 5.7.2014  20 km hobby

Vyrážíme v týmu SARAH, CZAJA (Střimelice) a MIKEŠ (Vlkovec). Cesta pohodová, start máme až po poledni, tak je času dost. Veterinou prošli koníci bez problému. Vzhledem ke startu, kdy SARAH a CZAJA měly startovat o 2 minuty dřív než MIKEŠ, a tak jsme na něj čekaly, jsme po náročné trati (členité kopečky, i když krajina a příroda je tady naprosto úžasná a vlastně jedete závod nádhernou vyjížďkou) a počasí (opravdu, opravdu velké horko a dusno - večer přišly bouřky) nezvládly dojet v limitu, tudíž na nás čekala 10 min. penalizace. V cca 30 členném startovním poli jsme skončily kolem 15. místa, což není špatné - na to, že SARAH se mi celou cestu moc nezdála - a nebylo to jen kvůli silné říji, která ji provázela. Asi 14 dní po těchto závodech prolezl kopytem velký absces, který - myslíme si - vznikl už v Pyskočelých tvrdým povrchem. A tak musíme upřímně přiznat - jsme rádi, že jsme vůbec dokončili a do cíle se dostali. Moc děkujeme Evče Kratochvílové a Mírovi Loudínovi za doprovod a pomoc. Bylo to náročné, ale zároveň hrozně moc fajn! A tak se nám pomalu plní jeden malý sen - vytvořit tým a partu lidí, kteří se párkrát do roka na hobbíčkách sejdou a užijou si den! SARAH byla úžasná i přes počínající nepohodu, kterou cítila. A tím měla pro letošek závodění splněno - pro nás na jedničku!

Working Equitation - seminář s Petrou Čejkovou, Jízdárna Řehenice; 30.8.2014

Tenhle seminář byl zpestřením práce pro naše koníky. A přiznáváme, že i pro nás :o) Výlet si s námi udělali ALEGRO a místo CZAJI neplánovaně SARAH. Oba se chovali úžasně celý den a udělali nám velikou radost. Seminář začal ráno troškou teorie a přiježďovacími lekcemi. Těm jsme pouze přihlíželi a na řadu šli až odpoledne. Na jízdárně pořadatelé přichystali pestrou řadu překážek - například couvání do L, zvoneček, branka, sudy, slalom, skok přes balíky slámy, kavaletu na překroky, sud s tyčí a´la garrocha, mostek atd. Na překážky jsme chodili po skupinkách a trenérka nás všemi provedla s důrazem na klidné projetí a dobrý pocit koní. ALEGRO ani SARAH neměli nikde problém, a tak dle možností koně (stupeň přiježdění) jsme si mohli vyzkoušet lehčí i těžší varianty překážek. Byl to moc fajn den, jen až moc parný. A tak si Bára vezla domů kromě dobré nálady a skvělého pocitu z vlastních koní také slušný úžeh :o)

 

Drezury Mělník

Po letech jsme se vydali na obdélník v soutěžích hobby Z1 a Z2. Bára se rozhodla záměrně odjet obě úlohy bez šporen ať už to dopadne jakkoliv. ALEGRO získal 5. místo (57,2%) z 11 soutěžících a mimo obdélník se choval úžasně. Na obdélníku však uskakoval a lekal se - pocit bezpečí, to nejdůležitější ze všeho, byl pryč. Odjížděli jsme sice s mašlí, ale se špatným pocitem, že  nefunguje vše tak jak by mělo. K čemu ta mašle je, když ve vás zůstává kyselý pocit a vy víte, že váš kůň se cítí úplně stejně... Spolucestující mikeš s Lindou tady přešli své úplně první drezurní soutěže. Mikeš byl trochu vykulený z nového prostředí, z překážek na opracovišti atd., ale zvládli to a nadále se budou doma připravovat a zlepšovat na trénincích s Vandou Bělinovou a skokových trénincích s Bárou... Touha zkusit to s alíkem znovu a jinak (líp) dovedla Báru k myšlence vzít ALÍKA pod westernového trenéra velkých zkušeností, Kay Wienricha. Ale o tom až v dalším článku :o) B.

2013:

Zase týden u Bořánků

 

Vytrvalost Borotín 2013

 

Vytrvalost Kolesa 2013

 

Výcvikový pobyt Lucka a Lucka

 

Mikeš a Linda

Je bouřka jakou nepamatuji, za okny se střídá lijavec s kroupami a střídavě vypadává proud. Sedím doma zabalená v dece, teplé mikině a s papučema na nohou a s čajem v ruce přemýšlím nad tím, o kom dneska budu psát. Vyhrála to Linda.

K Lindě jsem přijela poprvé někdy v srpnu roku 2012. Čekala mě tady parta asi 10 lidí a jeden černý Mikeš (ano, opravdu se tak jmenuje a ne, není to jen přezdívka) v kruhovce. Tenhle první trénink byl pro mě poměrně vysilující - spousta lidí a koník bez respektu procházející skrz člověka. Opravdu, dnes už s úsměvem, vzpomínám na to, jak jsem stála na jedné straně kruhovky a s lonžovacím bičem v ruce se snažila změnit směr cválajícím monstru. Příběhy, které mi do toho tehdy dvě Mikešovy majitelky, Linda s Kájou, líčily, asi lepší neslyšet. Názor typu "my děláme všechno dobře, jen kůň je podivný blázen", má spousta lidí. Horší je změnit jim to v hlavách (lidem, ne koním). A vysvětlit a hlavně ukázat, že to může být jinak. Že není normální, když je při obsedání mladý kůň shazuje, vyhazuje, dupe po nich a dělá různé jiné brikule. Každý ale máme svůj příběh a někdy si musíme my lidé hodně natlouct hubu, než začneme přemýšlet jinak a hledat možnosti jak to změnit. Po první hodině tady - spíš dvouhodině - jsem měla pocit, že tohle prostě nedám. Že nemám na to, abych tyhle lidi změnila. Navíc jsem měla dojem, že moje blábolení vůbec nepochopili, že jim připadám jako neuvěřitelný marťan, a že si mě sem už nepozvou... Opak byl ale pravdou. Jezdila jsem sem nakonec asi rok a půl se zimní přestávkou.  Začali jsme pomalu, jak holkám dovolily jejich hlavy. Změnit způsob myšlení, dostat do sebe kousek pokory a naučit se mnoho a mnoho nových věcí, z nichž nejdůležitější je probudit v sobě cit, je spousta práce na sobě samých. A je to na dlouho. Vlastně na celý život ;o) Hlavinky se škvařily, dotazy se množily a Mikeš se začal snažit. A tak začali znovu nalézat společnou řeč, které už koník rozuměl a holky to povzbudilo do další práce. Po základech ze země , kdy už se Mikeš netlačil přes lidi, nechal se navolno sedlat, neopíral se do ruky na laně a ve volnosti si celkem obstojně držel rytmus, přišel na řadu další šok, a to v sedle. Pro holky bylo těžké začít věřit, že když povolí otěž, nebude s nimi utíkat a shazovat je. Myšlenka nepobízet každý krok se jim líbila, ale jak to udělat, když je člověk dlouhé roky zvyklý pobízet a pobízet? Proč najednou nezastavovat zmáčknutím kolen, ale uvolněním celého těla? Jak se psychicky srovnat s tím, nedržet pevně v rukou otěže s vahou několika kil, ale povolit otěž co nejvíce, aby mohl kůň hlavou dopředu a dolů? A že jde dokonce koně směrovat bez otěží? A spousta, spousta dalšího. Mikeš a Linda - i přesto, že jí rozkopl nos, to nevzdala. I přesto, že svou nevědomostí napáchala mnoho chyb, to s ní nevzdal on. A to se cení, protože se od sebe oba stále učí. On ji trpělivosti, přesnosti a neustále dokola pokoře, a ona jeho, že lidi se dají změnit, pokud chtějí. Za tu dobu, co je znám, udělali velký pokrok, oba. Našli si k sobě cestu, a to je to nejdůležitější :o) Trénovat je už nejezdím, zřejmě dosáhli čeho potřebovali a teď už si cestu hledají dál sami a s drezurní trenérkou. Moc jim přeju, aby jim spolu bylo fajn, a zažili společně mnoho a mnoho dobrého! Sama jsem zvědavá na jejich další vývoj :o)

                                                                                                                                                      Bára Břusková

Sun Raider

Suník je kříženec painta a klusáka a k nám do výcviku přišel jako čtyřletý, již obsednutý a strávil u nás něco málo přes půl roku. Na začátku jsme si pár věcí ze země vyříkali, pár věcí doladili, některé věci vůbec neznal. Co se týče obsedání, tahle práce s ním byla udělaná velmi dobře (vyrovnaný, v hlavě čistý koník, který neměl výraznější problém, se sedlem i jezdcem byl absolutně v pohodě), jen trošku jinak než to děláme my. Rychle ale pochopil novinky, které ho u nás čekaly a vlastně celý jeho výcvik šel poměrně snadno, protože Suník je snaživý kluk a charakterově kůň k nezaplacení. Postupně jsme se dostali z kruhovky na jízdárnu na našich pastvinách a poté ven do terénu. Ježděný byl na obyčejném stihle a byl velmi jemný a citlivý v hubě. V terénu ho práce neskutečně bavila, od začátku chodil jako profík ve společnosti koní, postupem času i sám a vlastně při všem byl absolutně v pohodě. Klusové práce v kopečcích, ohýbání kolem stromů bez otěží pouze na sed a váhu - to si na něm člověk fakt užíval. Sun byl ježděn ve všech chodech, na jízdárně zvládl za pobyt u nás od základů na práci na rytmu bez pobízení, ohýbání, výborně couval, co se týče reakcí na holeň, tak vždycky raději hýbal předkem, než zádí. Ve cvalu jsme poslední měsíc řešili nacválání na správnou nohu - doleva se mu moc nechtělo, cválal raději na pravou :o) ale i tak se podařilo ve cvalu zvládat velké kruhy na obě strany. Suník krásně zvládal i různá cvičeníčka na kládě i s kužely. Docela hezky mu šel kontrabend v kroku a v klusu a krásně zastavoval pouze na váhu, bez použití otěže. Suník má za sebou základní jezdecký výcvik, na kterém se dá snadno stavět a pokračovat dál. Občas se k nám jezdila učit i Suníkova majitelka, bohužel to časově nezvládala moc často. Se Suníkem mají ale moc hezký vztah, a i když bylo pro mě smutné v době jeho odjezdu přijít o jezdecky tak šikovného a charakterově milého parťáka, vím, že se doma má dobře, a to je to hlavní ;o) Je to vždycky pro mě velká čest a radost pracovat s takovým koněm. B.

Kurz s Vaškem Bořánkem u nás doma 2013

 

Kurz s Bárou Bořánkovou u nás doma 2013

 

Kurz s Vaškem Bořánkem na Ranči Koločava 2013

 

Kurz s Barunkou Bořánkovou v Zaječicích 2013

 

Kurz s Kay Wienrichem, Q Ranch u Pramene Dyje

 

 

 

Obsedání Cash a Centos

 

 

Tréninkové výlety do haly na El Paso

Tak tyhle výlety jsme absolvovali vlastní přepravou se zapůjčeným vozíkem a bylo to hezké zpestření naší odpočinkové zimní práce. Společnost nám dělala Katka s Czajou a z našich koníků se vystřídal Alegro a Sarah. Chování koní v cizím prostředí a pro některé z nich úplně poprvé v hale, pro některé po několika letech, bylo úžasné. Bylo vidět, že je to baví, a tak doufáme, že i příští zimu se poštěstí někam vyrazit!


Hobby parkury Opřetice

Akce v postatě neplánovaná, rozhodnutí na poslední chvíli. Tzn. bez tréninku. S Alíkem jsme se podívali na kolbiště po spoustě let. Zajímalo nás, jak se Alegro bude chovat v cizím prostředí plném vzruchu a stresu. Abyste chápali, Alegro byl před čtyřmi lety vážně nemocný a měl poškozenou rovnováhu a nevovou soustavu. Stav, ve kterém jsme ho na pastvině tenkrát našli, bychom nepřáli zažít vůbec nikomu. Závody ale zvládnul na výbornou. Zpočátku trošku tuhnul, při opracování na vše koukal, děsil se bohaté květinové výzdoby, reklamních ploch po stěnách kolbiště, nevěřil svým očím při pohledu na poníky, se kterými jsme v nejnižších soutěžích startovali a vůbec se nesoustředil. V prvním parkuru byl ale už lepší a ve druhé části to moc příjemně "rozjel", což mu vyneslo mašličku. Ve druhé soutěži už bylo znát teplé počasí, naše mizerná kondička se také projevila a upřímně jsme si moc nesedli. Moje špatné nájezdy a Alíkovy nepravidelné odskoky nás rozhodily. Únava udělala své a i když jsme parkur dokončili čistě a v čase, neměla jsem dobrý pocit souznění tak jako z prvního parkuru. A tak víme, na čem dál pracovat, co zlepšit, a třeba někdy příště zase zajedeme potrénovat na hobíčky :o) B.


Výcvikový pobyt Tonča

Tonča se u nás objevila jednoho dne v létě s rodiči vzhledem k problémům se svojí vlastní kobylkou. Nakonec dojížděla z Prahy celý týden a učila se na našich koních. A že toho nebylo málo, co měla pochopit a zvládnout. Od základního vodění koně, kde jsme si museli vysvětlit pár pravidel a hlavně proč to tak dělat přes práci ve volnosti a přípravu do sedla v kruhovce až po samotné ježdění s uvolněným sedem a zrelaxovaným tělem. Tonča přišla s vcelku pěkným sedem, uměla vysedávat a na koni se udržela. Bohužel si s sebou z předchozích stájí nesla i spoustu naučených chyb, na kterých jsme pracovali. Po týdnu u nás zvládla se zkušenými koňmi a pod Báry dohledem základní práci ze země i základní práci ze sedla v kroku a klusu. Poslední den jsme zakončili vyjížďkou na zahozené otěži a myslím, že to se Tonče moc líbilo. Nemít pod sebou vystresovaného koně, který má potřebu někam běžet, ale naopak možnost zrelaxovat sebe i koně v lese a na loukách v naší okolní krajině, musel být pro Tonču skvělý pocit. A soudě z jejího nadšeného a spokojeného výrazu určitě byl :o) Držíme Tonče palce na její další cestě mezi koňmi. Je toho totiž ještě moc, co ji koně mají naučit. B.

 

Bludičky 2013

Na Bludičky vyrážíme v sestavě dva lidi, dva koně. Poprvé úplně vlastní přepravou a poprvé i bez dalších lidí na pomoc. Věříme, že to zvládneme. Cesta probíhá bez problémů, stejně jako nakládání našich koní. Přijíždíme do Ptic bez bloudění a včas, stavíme kobylkám oplůtek a očekáváme u nich alespoň malou nervozitu z cizího prostředí, která se ale absolutně vůbec nedostavuje. Na startu stojí 14 odhodlaných týmů a my vyrážíme na trať zdolat trasu dlouhou 20 km. Kromě jednoho váhání letos vůbec nebloudíme, trať je značená lépe než vloni, a popravdě - vede i mnohem lepší trasou. Úkol č. 1 je srandovní: sundat nafouklý balonek ze stromu aniž by prasknul a poté z něj jakkoliv vyndat soutěžní otázku. Koníky nevyděsí ani plápolající balónky na stromě, ani bouchnuvší rána při rozšlápnutí balonku. Díky Lucce odpovídáme velmi rychle a jedeme ve společnosti dvou zabloudivších koní směrem k dalšímu záchytnému bodu. V lese narážíme na kouzelného mnicha, který nám po pronesení hesla odříká básničku. Tu si musíme zapamatovat a odrecitovat ji v cíli. Naše zněla: "Učitel by vědět měl, co jeho žák vědět by chtěl. A tak se vždy dohodnou, společnou řeč naleznou." (Myslím, že jsem si to během závodu zopakovala tolikrát, že si to budu pamatovat snad až dosmrti :D ... ) Po cestě, kterou bereme spěšným klusem, místy i cvalem, plníme ještě další úkoly jako křížovka, poznávačka a hod kamenem do plastové bludičky zavěšené na stromě a kinklající se ve vzduchu. Mám pocit, že při každém dopadnutí kamene do bludičky dostane Sarah infarkt, jednou se mnou i klečí, ale je statečná a nehne se z místa :o) Poslední 3 km Lucka chytá závodní atmosféru a s Czajou se do toho tak obují, že máme se Sárou co dělat jim stačit. Je z toho krásné a nečekané 8. místo pro náš tým. Lucka je neuvěřitelná bojovnice. Kobylky nám při čestném kole po dekorování obě čůrají, zřejmě se to stalo nějakým zvláštním zvykem naší stáje. Vezeme si domů nejen mašličky, ale hlavně nejlepší pocit z našich naprosto úžasných a skvělých koní. Trénink před vytrvalostními závody je tímto splněn ;o)

2012:

Trénink s Barunkou Bořánkovou Barochov - září 2012

 

Tady je Bořánkovo - Ranch 28 Oldřiš 2012

 

Podzimní veselá jízda 2012

 

Trénink s Vaškem Bořánkem u nás doma 1.7.2012

Byl to velmi, velmi horký letní den. Ráda si dělám zápisky - co nemám v hlavě, zůstane aspoň na papíře. Jenže. Když sedím celý den na koni, nemůžu psát na papír. Můžu psát akorát do mobilu, jenomže to si Bořánek pak myslí, že nedávám pozor, a píšu si smsky. Uznávám, že to není slušné, a o to víc jsem naštvaná, když se mi to potom nechtěně vymaže. Nejen, že si nepamatuju důležité informace, které jsem z hlavy vypustila hned po napsání do telefonu, ale co je horší, nepamatuju si ty úžasné hlášky, které ten náš nejlepší trenér vypustil jen tak mimochodem ze svých úst.

Takže jo, seděla jsem na koni celý den. A to nejen na tréninku s ostatními (sešlo se nás osm), ale ještě při polední pauze v kruhovce na hřebci Grande Way (Mikky), toho času u nás ve výcviku. Tentokrát se díky Lucce a Janče zúčastnil tréninku rekordní počet našich koní (Sarah - Lucka, Arnie - Janča, Alegro - Bára, Čmelda - David) a z ustájených to byli Rockery, Hiroshea, Gold, Blesk a Czaja. V polední pauze se v kruhovce ukázal hřebec Mikky a po něm kobylka Alveta se svojí začínající majitelkou Aničkou. Odpoledne jsme šli do sedel svých koní znovu a hlavinky zavařené jsme měli víc než dost. Přikládám malou část fotek, která z tohoto dne vznikla.

Pohoda Horse Race 13.10.2012

Tak těchto minizávůdků na trati plné nejrůznějších záludností se zúčastnili v roce 2012 pouze 4 koně, což nám dalo za důvod k přemýšlení, zda má vůbec smysl něco pro místní lidičky vymýšlet a pořádat. A rozhodli jsme se, že v roce příštím raději čas a energii investujeme do akcí pořádaných někým jiným a vyrazíme změřit síly za vrata našeho statku :o) pár fotek přikládáme. Výsledky k dispozici nejsou vzhledem k tomu, že tahle soutěž nemá vítěze ani poraženého, a jezdí se pro radost a inspiraci!

 

 

Alveta - další koník ve výcviku 2012

Alvetka k nám přišla jako téměř 16tiletá kobylka, kterou zachránily nová majitelka Anička společně se Zuzanou Kazdovou z Koňské záchytky z velmi nevhodných podmínek. Alveta byla dlouho sama a neměla co žrát, což se dost podepsalo nejen za fyzickém stavu, ale také na psychice. K nám už přišla Alvetka ze záchytky slušně vykrmená, a tak jsme s ní začali ihned po začlenění do stáda pracovat. Chvilku na našich rozlehlých pastvinách bloudila, ale to se po pár týdnech srovnalo a v době psaní tohoto článku můžu říci, že i zimu (přecházela z boxu na pastevní režim 24/7) zvládla v pohodě. Alvetka bude ještě nějaký čas potřebovat individuální krmný režim, protože zažívání se dává dohromady delší dobu. I tak z ní máme radost, protože za celou zimu nepotřebovala ani 1x deku nebo box. Co se výcviku týče, začali jsme tak, že jsem s ní pracovala první týdny sama s tím, že postupně se učila i majitelka Anička. Anička je neuvěřitelný člověk - nekoňák, který ve svých 30 letech zachrání kobylku a během roku se vypracuje natolik, že je schopná jezdit sama na vyjížďky - to je pro mě trenérský úspěch. Alvetka přišla velmi tuhá, takže jsme zpočátku pracovali na úplně základních věcech jako je uvolňování se a udržování rytmu. Také s respektem byl ze začátku problém, a museli jsme jí vysvětlit, že se prostě nemůže hrnout (přes člověka) tam, kam zrovna potřebuje. Během pár měsíců se začala Alvet povolovat, měkla na udidle, dělala hezké obraty a dokonce se někdy soustředila i tak, že fungovala téměř na myšlenku. Vzhledem k opotřebení Alvetky nohou jsme pracovali opatrně, s ohledem na povrch, na kterém se pohybovala. Když bylo měkko, a měla chuť, tak jsme si i zacválaly, ale bylo i období, kdy jsme pracovali převážně jen v kroku. Jak už jsem psala, nyní Alvetka brázdí s Aničkou naše lesy a jsou spolu moc spokojené. Přejeme, ať jim to vydrží, a pokusíme se je letos trenérsky zase někam dál posunout :o) Bára B.

 

12.-19.8.2012 výcvikový pobyt u nás doma

Náš první výcvikový týden absolvovaly Andy a Péťa se svými arábky, jedním shagya a druhým plnokrevným. A protože to k nám nemají zase tak moc daleko, přijely po kopytě. K holkám domů jsem dojížděla pravidelně trénovat už od jara, takže koníci měli trošku základ hotový, a holky malinko chápaly, že nám jde především o vztah s koněm, používání jemných signálů ke komunikaci a důsledné stanovení hranic a pravidel. I přesto jsme ale projistotu první den prošli v rychlosti v kruhovce základy ze země, a další dny už se celé dopoledne jezdilo. Posledních pár dní jsme trénovali na velkém prostoru našich pastvin - tam už jsem trénovala ze svého koně a v případě problému jsem jen přesedla na koně holek. Bylo to naštěstí potřeba jen jednou. Koníci se každý den zlepšovali a poslední den byl vidět velký pokrok ve srovnání s prvním dnem. Všichni se víc uvolnili, povolili tělo, změkli na otěžích a koně začli víc vnímat své jezdkyně (nebo spíš jezdkyně začly vnímat své koně ;o). Celý týden nás pronásledovalo opravdu horké počasí, a tak jsem byla ráda, že to holky vydržely a zaplněné hlavinky informacemi se jim na tom sluníčku nepřipálily. Koníci trávili noci na boxech jak jsou zvyklí a přes den byli na zahradě. Holky měly čas každé odpoledne si vše nové zopáknout, a párkrát také využily možnosti vypůjčení si a získání zkušeností s našimi koňmi (Sarah a Arnošt). Bylo to fajn a myslím, že si to všichni zúčasnění užili. Koneckonců, byla i sranda :o) Poslední den dostaly při odjezdu dáreček, a to CD s fotkami z celého týdne, jak jsem se snažila alespoň částečně při trénování pár momentů zachytit. A tak níže přikládám pár fotek i vám ;o) Bára Břusková

Bludičky 2012

Na tenhle závod jsme vyrazily se stájovou kolegyní Káťou. Ranní přípravě jsme moc času nevěnovaly a nakládání koníků bylo bez problémů. Na místo jsme dorazili načas, ale jak se ukázalo, ještě jsme hodnou chvíli museli čekat, protože organizace malinko vázla. Alegro i Blesk se chovali naprosto úžasně celý den. Vypadalo to, že se jim výlet líbí :o) Startovalo se po dvojicích, dostali jsme mapu a vyrazili do světa. Okolí Ptic jsme s Káťou ani jedna neznaly, takže nám chvilku trvalo, než jsme se vymotaly z vesnice a vůbec dorazily do místních lesů, luhů a hájů. V mapě se orientovat nebylo jednoduché, a tak asi po hodině jízdy, kdy jsme už dlouhou chvíli nepotkali vůbec nikoho, jsme zjistili, že jsme v jakési vesnici, která se krčila v rohu mapy - ovšem úplně opačným směrem, než vedl závod :D takže jsme se asi 5 km museli vracet a ztracený čas už nenabrali nikde, ani v dalším úseku, kde jsme bloudili :D holt jsme závodu udělali čest. Bludičky bloudily v bludném kruhu. Na trati, která byla jen minimálně značená (a to vážně, oproti endurance závodům..) jsme ještě plnili spoustu úkolů, jak vědomostních, tak zručněorientovaných a moc jsme si to užili. Přikládám pár fotek a jen malá poznámka na závěr - nenechte se zmást barvou mašle :D B.

Hiroshea

Tak tuhle kobylku nám dovezli z Ranče Koločava výměnou za obsednutou Buffynku. Hiroshea k nám přišla jako pětiletá, dva dny po odstavu hříběte. Po zasušení vemínka jsme začali pracovat na obsedání a následně měla být nabídnuta k prodeji. Obsedání jsme zvládli během pár týdnů bez problémů, a protože o koupi projevila zájem Markétka, která se od nás už dva roky učí, začali jsme poté tréninky kombinovat tak, že se začala zapojovat i Markétka, aby si na sebe s kobylkou zvykly. Já jsem se Sheou dál pracovala na základních věcech pod sedlem dole na pastvinách a následně venku na vyjížďkách jak s koňmi, tak i bez koní a to ve všech chodech. Postupně se tak s kobylkou začala vzdělávat i Markétka jako její nová šťastná majitelka. Potěšilo to i nás - Hiroshea zůstala u nás doma ustájená, a tak jsme s ní v kontaktu denně i teď, když už ve výcviku není a děláme jen dohled 1x týdně na tréninku. Hiroshea je další vyjímečný hafling, kterého jsem měla možnost poznat. Koně z Koločavy si to už asi nosí s sebou :o) je to kobylka, která člověku nabízí svojí jemnost, je velmi inteligentní, vnímavá a hravá. Hravost a zvědavost, dobrý vztah k lidem - to z ní dělá výborného parťáka, kterého můžeme Markétce jen závidět. Přejeme, aby spolu holky zažily krásné chvíle porozumění a splněných snů ;o)

                                                                                                                      Bára Břusková

 

15.4.2012 Svojetice - hobby endurance

Náš první start v soutěži hobby na 22 km se snad ani nedal brát jinak, než jako seznámení se s touto, pro nás novou a neznámou, disciplínou jezdeckého sportu. S klisnou Sarah jsme startovaly za JK Vaněček a naším cílem bylo přežít :o) a dojet ve zdraví do cíle ve stanoveném čase. Sarah byla poprvé mimo domov na nějaké akci se spoustou cizích koní, v novém prostředí a já jsem byla moc zvědavá, jak si s tím poradí. A s mými nervy taky... Zvládla to všechno na jedničku s hvězdičkou. Chovala se perfektně, jako profík. Nic moc jí nerozházelo, měla chuť jít dopředu, ale zůstávala myslí se mnou, takže byla dobře ovladatelná a psychicky klidná. Pro mě byl tento typ soutěže velkou neznámou a jelikož chodíme naboso, volila jsem rychlost jízdy podle povrchu trati, která byla v první části hodně tvrdá. Sarah si s tím ale poradila velmi dobře, až mě překvapilo, že při kontrole kopyt po dokončení soutěže, jsem nenašla ani kousek odštíplý a klisna neměla problém. Trasa vedla Voděradskými bučinami směrem na Jevansko, takže kousek od našeho domova, kde jsme cesty celkem znali. A co mi tento závod přinesl? Určitě zkušenosti, posílení vztahu s mým koněm, nějakou dobu před závodem to byl hezký cíl práce - měli jsme to zase kam směřovat - a také myšlenku, že pokud se člověk nežene slepě výsledky (nechci psát za mašlí, protože tu dostává každý, kdo dokončí a projde veterinární kontrolou), dá se závod odjet s ohledem na zdraví koně a s radostí v hlavě :o) Lidé, kteří jezdí vytrvalost, tím žijí. Životní styl, řekla bych. Mají svoje týmy, kouče, karavany a stany, jsou vybavení polary a wranglery, mají chladící místa a stopují čas. My jsme neměli nic z toho, nechladili jsme, neměli jsme ani hodinky a přesto jsme dokončili s dobrým pocitem. A o to šlo :o) B.

Grande Way - hřebec, který nás donutil postavit pevnou kruhovku

Tenhle koník se u nás objevil začátkem srpna 2010 a strávil tu něco málo přes rok. Mikky tady zažil asi trošku šok (v příjemném slova smyslu). Z boxu se ocitnul na pastvinách, z izolace ve stádě a tak dostal možnost žít jako kůň. Režim 24/7 s jeho psychikou udělal hodně (dobrého). Začátky práce byly krušné, protože Mikky byl, ač teprve 3 letý, zvyklý dělat si co chtěl. Navíc byl poměrně rozmazlený a svým chováním budil respekt. Dalo nám to v počátku dost práce, abychom změnili jeho myšlení a vychovali ho, ale po pár týdnech už se na člověka netlačil, netahal lidi za sebou na vodítku a dokonce začal respektovat přání člověka na celkem jemné signály. V prvních dnech nám několikrát opustil kruhovku stylem "jdu kam zrovna potřebuju a ani na vodítku mě nikdo neudrží". Prostě pan hřebec s velkým sebevědomím a vědomím o své síle. Jednou se mu dokonce povedlo odejít přes tři dvojitá lanka na různých místech a smíchal se se stádem kobyl a valachů. Odchytit ho z té mely bylo celkem dobrodružství. Nakonec jsme kruhovku obtloukli aspoň dvěma řadami prken a do pásky kolem museli pustit proud, což Mikkyho udrželo vevnitř a mohlo se začít pracovat. Nejprve ve volnosti na tom nejdůležitějším, a to respektu a důvěře (Mikky neměl ani jedno), a poté na práci ze země coby přípravě do sedla. Jakmile se po prvních lekcích podařilo změnit Mikkymu myšlení, nebylo potřeba ani prken, ani proudu. Během pár tréninků se vše začalo obracet a Mikky začal pomalu komunikovat, a poté i spolupracovat. Nechali jsme ho, aby si na všechno přišel sám, což nám zpočátku dost znesnadňovaly jeho hormony a s nimi spojená pozornost, která měla tendenci utíkat od člověka pryč ke kobylkám. Mikky sem přišel sice už obsednutý, ale z našeho pohledu bylo téměř vše naopak, než se snažíme dělat my. Takže jsme dělali a vysvětlovali od úplného počátku a znovu obsedali. Tak, aby se nechal ve volnosti nasedlat, aby zůstával s člověkem dobrovolně a ne proto, že ho někdo drží. Aby po nasednutí vklidu stál na prověšených otěžích a nikam neodcházel. Mikky s jezdcem na zádech problém neměl, horší to bylo s užděním. Po několika lekcích, kdy se na něm jezdilo jen na ohlávce a řešil se rytmus, bylo načase vyřešit udidlo v hubě. Při uždění Mikky zvedal hlavu do výšin zatnul snad všechny svaly na krku a celý ztuhnul. Pracovali jsme tedy na tom, aby se nechal uzdit shora a stál u toho v pohodě s hlavou dole. I to se po několika měsících povedlo. Pod sedlem jsme po opuštění kruhovky měli k dispozici pouze svažitou louku vedle pastviny a vlastně celou zimu odchodil Mikky na dlouhé otěži ve všech chodem ježděný dopředu - dolů. Dokázal se krásně povolovat a vzít jezdce na záda. V terénu ho to bavilo jak samotného, tak s koněm. Mikky má, co se jezditelnosti týče, ohromnou výhodu motoru odzadu, s čímž se suprově pracuje. Na jaře bylo s hřebcem veselo. Hormony mu pracovaly na plné obrátky a už jen při pouhém pozorování zdálky na pastvině vám bylo jasné, že ani on sám to nemá jednoduché. Prostě nevěděl, co se sebou. Jeho stádo, sestávající se z dvouročků a dvou starších valachů, se vklidu páslo a jen Mikky pobíhal neustále sem a tam. Když se na vedlejších pastvinách objevily krávy, Mikky z toho tři dny nespal. Celkově byl tenhle hnědáček hodně senzitivní koník, vnímající každou nepatrnou změnu, na kterou upozorňoval ztuhnutím a změnou chování. Pomalu jsme pracovali dál na přiježděnosti, začali oťukávat přilnutí a trošku složitější věci jako obraty kolem zádě, kontrabend, pohyblivost zádě za pohybu a měkkost huby na udidle, s čímž měl Mikky ze začátku velký problém. Byl zvyklý opírat se do ruky dalo by se říct "plechovou hubou" a neskutečnou silou a i když jsme to spolu vyřešili, tak se mu to vracelo v situacích, kdy znervózněl. Postupně ale zjemnil tak, že i nové situace zvládal lépe a byl ovladatelný jemnými signály. Mikky od nás odcházel jako kůň s ukončeným základním výcvikem. Jakmile novou věc pochopil, nebyl problém si o to na požádání říct a Mikky vždycky vyhověl. Nebyl problém nacválat na správnou nohu, cválat velké kruhy. Udržel chvíli jemné a měkké přilnutí, měl pohyblivou záď do stran v zastavení, v kroku a v klusu, měl pohyblivý předek, reagoval na požádání o přizvednutí ramene a měknul krásně proti ruce na udidle. Dokázal couvat rovně i na kruhu krásně v rytmu a bez opírání se do udidla a pěkně u toho zapojoval záď. Zvládal obraty kolem zádě a kolem předku. Odcházel od nás jako psychicky vyrovnaný a vychovaný mladý kůň, kterého vidíme jako perspektviního do soutěží drezury, parkuru a vytrvalosti ježděných pro radost koně. Mikky miluje pobyt venku, přírodu a svobodu. Pokud s ním bude citlivě a důsledně pracováno, Mikky člověku vše oplatí do výše svých fyzických a psychických možností. Bylo mi ctí pracovat a zároveň se i učit od takového koně. Byl úplně jiný než všichni ostatní, které jsem dosud poznala. Byl zatím nejsložitější, čímž mě donutil o různých (i běžných) věcech hodně přemýšlet. Přejeme Mikkymu chápavé vzdělávající se majitele, velké pastviny a hodně koňských kamarádů. Protože pak bude na světě moc šťastný!

                                                                                                                                                                     Bára Břusková

 

Malé shrnutí roku 2011

Po dlouhé době jsme se dostali k aktualizaci a začínáme shrnutím roku 2011. Byl to pro nás rok velkých změn jak v osobním životě, tak v tréninkovém.

Čerstvě narozený Vašík nám rozveselil všední dny a zároveň donutil pár věcí změnit. Naše koňská základna se rozrostla o tři kousky :o) a co se návratu do sedla po porodu týče, šlo to pomalu a opatrně. Poporodní období a období kojení přichází ruku v ruce se ztracenou jistotou, což bylo podpořeno Alíkovými problémy z roku 2010. Regeneroval se pomalu a jednu dobu byl celkem nebezpečný jak sobě, tak svému okolí a ježdění na něm bylo na nějaký čas nemožné. Za návrat do jeho sedla vděčí Bára jak jinak než Vaškovi Bořánkovi, který opět dokázal, že práce je lék na všechno a to i na to, kde jsou veterináři v koncích. Vaškovi patří velký dík za trpělivost s námi lidmi a za svou vstřícnost a laskavost ke koním. Znovu jsme s Alíkem začali trénovat a opatrně hledat a získávat ztracenou jistotu - oboustranně. V létě začali přicházet první koně do tréninku a to už se Bára nezastavila. Jednou týdně zvládala jezdit trénovat i mimo domov do Svojetic, což už ale bylo na hranici možností. Doma v tréninku na ní totiž čekali tříletý hřebec Grande Way, tříletá klisna haflinga Quebec, tříletá irish cob Buffy a další vlastní koně. S malým mimčem se dalo zvládnout jen pár tréninků na Ranchi 28 (Quebec a Alegro) a doma několikrát přehánění krav na koních (Sarah, Arnie), Pohoda Horse Race a Podzimní veselá jízda, kterou jsme si všichni moc užili. Tenhle rok nám dal především spoustu zkušeností, ať dobrých nebo špatných do života - jak s koňmi, tak s některými lidmi. Důležité však není to, co bylo. Důležité je to, co je teď. Důležité je nechávat si kolem sebe ty správné...

                                                                                                                                                                                         

 

Buffy

Buffy k nám přišla z Ranče Koločava na obsedání v půlce října 2011. Už dříve se okrajově setkala s přípravou ze země; vyrostla ve velkém stádě na pastvině v Jeseníkách.

Díky její vyrovnané povaze šla práce s ní vcelku rychle a hlavně v klidu. Začali jsme úplně od začátku a kapitolku po kapitolce probrali to, co má mladý kůň před obsednutím znát. Dělali jsme na posílení důvěry a s ní spjaté dávání nožiček a čištění kopyt ve volnosti, dále rytmus ve všech chodem ve volnosti, pracovali na laně atd. Se sedlem ani se sedláním nebyl žádný problém, díky získané důvěře se nechala velmi brzy sedlat navolno a i obsednutí proběhlo naprosto pohodově. Kruhovku jsme opustili jakmile Buffy zvládala držet rytmus v kroku a klusu a začínali jsme řešit směr, kterým se vydáme. V té době přijala udidlo s naprostou samozřejmostí. Nyní je, ač relativně krátce po obsednutí, naprosto pohodovým učedníkem na jízdárně a společníkem v terénu na vyjížďkách. S členitým terénem a různými nerovnostmi si dokáže hravě poradit. Neřeší vůbec nic (potok, spadlé stromy, louže, chataře, běžkaře, cyklisty atd.) a nerozhodí jí ani volně pobíhající pes, který nás na vyjížďkách doprovází.Je ježděná ve všech chodech (krok, klus, cval) jak s koněm, tak i samostatně na dlouhé volné otěži. Nemá potřebu se někam řítit, je to koník, ze kterého vyzařuje pohoda. Buffy dostala dobrý základ do budoucího života a pokud se s ní nadále bude pracovat v klidu a způsobem, kterému bude rozumět a chápat, co se po ní chce, bude z ní zaručeně spolehlivý koník pro děti i začátečníky. Buffy je nejen líbivá na pohled, ale i příjemná na ježdění a hlavně krásná na duši! Má nejlepší předpoklady stát se koněm kámošem, parťákem do pohody i nepohody. Klisna byla prodána na Slovensko a věříme, že bude dělat radost všem, kteří ji budou mít rádi!

Bára Břusková

 

Arnie

Původně jsem měla v plánu napsat o mladých koních, kteří jsou momentálně u nás ve výcviku. Arnie ale dostal přednost. Tenhle pán si to totiž opravdu zaslouží!



Arnošt k nám přišel v květnu roku 2010 jako kůň jezditelný pouze na páce, nepoužitelný pro mladé holky :o), zdrhající na každé louce kam vjede ve společnosti koní a také nepolapitelný na pastvině. Je pravda, že Arnie v té době neměl moc milé oko a o jeho vztahu k lidem už vůbec nemluvím. Člověk nevěděl, co od něho může čekat. První korektury kopyt byly docela dobrodružné, protože jste si nebyli jistí, jestli Arnie stojí na zemi a nebo v další vteřině na vaší noze, a jestli se vám vůbec podaří mu tu nohu zvednout :o) Možnost tohle všechno v Arniem změnit byla výzva ačkoliv jsem věděla, že v jeho věku (19 let) to nebude jednoduché.
První dva měsíce byla s Arniem docela dřina. Nestál o kontakt s člověkem, a už vůbec neměl zájem o nějakou spolupráci. Moc dobře si vzpomínám na práci ve volnosti, která byla velkým oříškem. A vzpomínka mi vždy vyloudí úsměv na tváři, protože v té době jsem si myslela, že je to to nejhorší, co mě kdy potkalo. Život mi ale po čase přichystal mnohem zapeklitějšího koně, než byla Arnoštkova předpříprava :o) Arnie svou nedůvěru k lidem dával najevo tím, že odcházel. A to jak ve volnosti na pastvině, tak i ve volnosti v kruhovce. Zkrátka a dobře – bez lidí mu bylo líp. Když jsme zvládli základní pocit bezpečí, přišlo na řadu sedlání. Stačilo přijít do kruhovky jen se samotnou dekou pod westernové sedlo a vynořil se další problém. Arnie si mě k sobě nepustil ¾ hodiny!!! (pozn. jsem zvyklá mít před prvním ježděním koně v takovém psychickém stavu = pohodě, že ho při sedlání nemusím nijak držet a on stojí ve volnosti bez ohlávky naprosto vklidu). Další nevyřešenou věcí byly Arnieho panické reakce na repelent. Naštěstí každý kůň velmi rád přistoupí na domluvu, které rozumí. Vlídné a důsledné zacházení ocení všichni. Velká trpělivost a hodiny perné práce přinesly své ovoce.

Velkou odměnou pro mě byla možnost získat první opravdové zkušenosti v Arnieho sedle při práci s dobytkem. Bylo znát, že tuhle práci Arnie dobře zná, a že vlastně ani není potřeba mu do toho nijak moc zasahovat, spíš dobře držet rovnováhu a hlavně mu nepřekážet :o)
V současné době Arnie chodí s ostatními koňmi ven pod sedlo na obyčejném jednou lomeném udidle ve všech chodech v pohodě. Směrem domů trošku zrychluje, ale už to zdaleka není takové, jako dřív. Ke svému překvapení u nás zažil i pohodové krokovky a vozí malé děti (někdy i 2 najednou :o). Pro začátečníky je výborný na učení a hlavně pochopení principů a smyslu práce ze země jak ve volnosti, tak na laně. Nasadit ohlávku a odvést se nechá kdykoliv a kdekoliv a jeho oko krásně změklo. Je to starší pán v dobré kondici a s pevným zdravím, který se ve svém pěkném věku u nás doufáme cítí malinko spokojeně. A všichni ho máme moooc rádi!!!

 

 

Říjen až prosinec 2011 - Quebec neboli Anděl s vlající hřívou

Quebec je tříletá klisna plemene hafling v majetku Ranče Koločava. Zamilovala jsem si jí od první minuty pro její milou povahu a vůbec poprvé v životě se mi stalo, že mi kůň okamžitě "sednul". Quebča k nám přišla od Báry Bořánkové z Ranche 28, kde strávila ve výcviku necelé dva měsíce. Dostala tak ten nejlepší základ do života, který dostat mohla. Quebec je velmi vyrovnaného charakteru a i přes své mládí je neskutečně spolehlivá. Je to komunikativní klisna s dobrým vztahem k lidem, je přátelská a práce jí baví. Ve svém životě zatím nezažila žádnou špatnou zkušenost. Je velmi ingeligentní, a proto s ní každá nová práce jde naprosto hladce. U nás jsme navázali tam, kde u Báry skončila a začali jsme absolvovat první jízdy do terénu. Poprvé bylo všechno nové, a tak byla malinko nervozní, podruhé už šla v klidu a od třetí vyjížďky už v terénu ťape jako profík :o) Do terénu je schopná chodit už i sama, dokonce jsme jí jednou vzali pracovat s telátky a moc jí to bavilo. Jednou absolvovala i skákání ve volnosti, což jí také velmi bavilo. Je to všestranná kobylka. Co se jezditelnosti týče, Quebec je příjemně chodivá, krásně se povoluje a uvolňuje, čímž se stává krásně pohodlnou. Je velmi jemná jak na holeně, tak na hubu, a proto stačí jen malé signály ze strany člověka a Quebec hned pochopí, co se po ní žádá. Nyní zvládá krok, klus a cval na zahozené otěži jak na jízdárně, tak v terénu a voditelná je v podstatě pouze sedem. Umí krásně povolená zacouvat, pohnout zádí v podstatě jen na váhu. Quebec je vyjímečná nejen charakterem, ale i jezditelností. Quebec byla prodána k Pardubicím na turistickou jízdárnu. Věříme, že dostane péči a lásku, kterou si zaslouží.  Quebec je prostě anděl...

 

29.8.2011 O prvním cuttingu, bolavé prdeli a o tom, jak si příroda sama poradila.

A je to tady zase – je potřeba pětačtyřicetihlavé stádo přehnat zpátky na spodní pastviny. Je to asi 4 km kolem myslivecké chaty, přes pole, louky a asfaltovou silnici. Už je posekáno, tak nemusíme přes vesnici. Stádo krav, telat a plemenného býka, který mimochodem dost vyrostl a zesílil a při pohledu na něj se mi dělá opravdu šoufl. Tak jo. Jdeme na to, tentokrát pouze ve třech a bez psa. Beru si Arnošta a westernové sedlo, protože po zkušenostech z minula vím, že v anglickém sedle se to moc nedá. Čekám vepředu až David se Čmeldou a Hanka s Goldem otevřou branku. Stádo má veeelkou radost, což projevuje divokým úprkem – samozřejmě úplně jiným směrem než potřebujeme. Tryskáme s Davidem za nimi, abychom je zastavili. Lítám v půjčeném sedle ze strany na stranu a modlím se, ať aspoň ten kůň kouká pod nohy, protože já mám dost starostí sama se sebou. David předbíhá stádo a zastavuje ho. Necháváme je zklidnit a otáčíme správným směrem. Přechod přes příkop a silnici zvládají dobře. Otáčíme se, ale Hanku nikde nevidíme. Není čas jí hledat nebo na ní čekat. Ženeme stádo ve dvou koních na spodní pastviny a daří se to úplně v pohodě. Jdeme v klidu, občas odcváláme po straně srovnat nezbedy, kteří zamíří jinam než by měli. Když za stádem zavíráme branku, docválá k nám Hanka s tím, že nahoře zůstalo jedno tele. Vracíme se tam a nacházíme vyděšeného býčka. Ve stresu zpanikařil a schoval se v lesíku. Samotné tele je asi to nejhorší. Snažíme se ho dostat brankou ven, ale utíká nám stále zpátky do lesíka, kde je problém ho vůbec najít v hustém křoví. Arnošt je dělník. Cuttuje tele způsobem, při kterém si na jeho zádech chvílemi připadám poměrně zbytečná. Několikrát vycváláme kopec, několikrát tele zastavíme, aby nám pak nakonec stejně proklouzlo a zmizelo v lesíku. Jedno tele na 18 hektarech, no fíha. Pouštíme k němu stádečko hřebců a valachů, na které je zvyklý, aby tam nebyl sám. Další den usedáme znovu do sedel a já zjišťuju, jak neskutečně moc mě bolí prdel. Jsem po včerejšku celá rozlámaná a přemýšlím, jestli se můj kůň cítí nějak podobně. Rychle mi však ukáže, že ne. Arnošt je tvrďák schopný pracovat do úmoru. Pracuje sám. Najde si tele a jede. Baví ho to naprosto neuvěřitelně. A mě taky, protože jeho nadšení do práce je nakažlivé. Nechce se nám hnát zpátky celé velké stádo i s býkem. Takže bereme 6 jalovic s tím, že je přiženeme k malému býčkovi a zpátky půjdou všichni spolu. Náš plán se nám daří jen do půlky cesty – dokud nenarazíme na asfaltku. Mladé jalůvky něco takového v životě neviděly, takže se bojí na to šlápnout. Během dvou hodin je nesčetněkrát natlačíme přímo k asfaltce, ale vždycky se některá otočí proti nám a vyrazí zpátky domů. Už asi nespočítám, kolikrát jsme museli vyrazit za ní a otočit jí. Kolikrát jsme udělali obrat kolem zádě, protože otáčet se čelem ke krávě vás strašně zbrzdí a kůň na předku nemůže tak rychle vystartovat do potřebného cvalu. Nakonec to vzdáváme s tím, že další den budeme muset vzít celé stádo. Koně jsou unavení a my taky. A býček stále sám na horní pastvině. Děsím se dalšího rána, kdy se moje tělo s obtížemi zvedá z postele. Těžký život honáka, který odmalička sedí v anglickém sedle a teď ho někdo prdne do westernu a makej :o) Probuzení však probíhá s veselou zprávou. Příroda si poradila sama. Býček, doprovázený voláním své maminky, překonal sám 4 km vzdálenost, zvládl přejít i silnici a už je ve stádě tam, kde má být. Velká úleva, mnoho zkušeností a zajímavých zážitků. Člověk si někdy oproti přírodě připadá velmi nicotný a neschopný.

Zjištění, která si budeme pamatovat:

  1. nehoň krávy v anglickém sedle. Nejde to.
  2. Arnoštovi můžu líbat kopyta do konce života. Je výbornej a odvážnej. Asi mi oplatil tu dřinu co jsem s ním na začátku měla. Neměl moc hezký vztah k lidem.
  3. Nikdy nedělej obrat čelem ke krávě, nestihneš to a musíš pak hooodně rychle cválat abys jí zastavil… zádí ke krávě je to mnohem lepší, i když cválat musíš taky o)
  4. cuttovat tele na koni, který to umí a má pro to cit, je neskutečný zážitek
  5. budeš na to potom myslet, bude se ti o tom zdát
  6. taky pak budeš přemýšlet, jak přijezdit svého koně líp a budeš vědět, na čem máš dělat, budeš bezpečně vědět, co ti nefunguje tak jak má. Tady se totiž v té rychlosti nic neschová…
  7. všechno, co s koněm děláš, dostává teprve na krávě ten opravdový smysl a kůň to ví…

 

13.8.2011 Pohoda Horse Race, Kostelní Střimelice

Tož jsme se zase po roce sešli na trase nevšedního závodu. Startovalo 7 dvojic - Káťa Kubíková s Bleskem, Bára Břusková s Alegrem a se Sarah, Markéta Šeredová s Cenkeenou, Hanka Krejčová s Goldem, David Procházka s Cookie a Katka Palánová s Arnoštem, kteří šli jako jediní na ruce. Na trase bylo 10 úkolů typu plachta, kavalety, couvání mezi lavičkami, skok přes potok, slalom atd. Rozhodovalo čisté splnění úkolů, za které se dostávaly kladné body. V případě shody počtu bodů rozhodoval čas, za který dvojice soutěž zvládla. Letos Cenkeena prvenství neobhájila, ale to nevadí, protože se připravuje na mateřské povinnosti a to je nejdůležitější. První místo získal Alegro, druhý skončil Blesk a třetí Sarah. Všem zúčastněným děkujeme a těšíme se na příští rok!

 

 

 

26.7.2011 trénink s Barunkou Bořánkovou, Oldřiš

Ráno jsme naložili, odjeli 130 km potrénovat a zase jeli domů :o) tož byl to krásný den. Společníky Báře a Alíkovi dělali Káťa a Blesk (jsou pro každou špatnost a to je fajn :o) Alík se celý den choval jako starej mazák - nastupoval jako profík, choval se zodpovědně a celkem ochotně spolupracoval. Nejdřív jsme chvilinku dělali ze země a poté hurá do sedla. Barunka Bořánků pěkně potrápila naše zadky a dala nám velmi cenné rady. A tak máme doma zase na čem pracovat. Díky Barunce za trpělivost, paní Tupé ze Stáje Bělokozly za odvoz koní, Markétce za fotky, Davídkovi za odvoz naší party a Vášovi za to, jak byl celej den vysmátej :o)

 

 

9.7.2011 fotoseminář s Věrkou Markovou

 

Tak celý tenhle den byl fajnový zážitek. Ocitla jsem se mezi fotografkami jako asi jediný naprostý amatér :o) a zírala jak péro z gauče co všechno je možný a jen zdánlivě nemožný :o) fotili jsme dva černé frízské hřebce ze sdružení SAM - a to na archivní fotografie (celý kůň, portréty hlavy a detaily), fotili jsme v sadu, na lesní louce, ve vodě, pod sedlem na louce, na jízdárně a ve volnosti ve výběhu. Tam se hřebci krásně předvedli a tam jsem velmi litovala svého krátkého objektivu, který nedosáhl kam jsem potřebovala. Věrka se o nás celý den pečlivě starala a vysvětlovala, vysvětlovala a vysvětlovala - v mém případě velmi trpělivě :o) Všem, kteří o takovém kurzu přemýšlejí - neváhejte a jděte do toho. Stojí to opravdu za to!

 

http://www.veramarkova.com/blog/jaky-byl-9-7-fotoseminar-s-friskymi-hrebci-31.html

 

 

 

14.6.2011 společný trénink vybraných individualit (nebo individuí :o) s Vaškem Bořánkem

 

Tož když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. S mimčem se plno věcí obtížněji zvládá, a proto jsme pro letošek (ale opravdu vyjímečně!) vypustili týdenní trénování na Ranchi 28 - což způsobilo, že jsme začali zvažovat jiné možnosti jak se něco naučit. Tož jsme pozvali Vaška Bořánka k nám domů...

 

"Nebude to klasický kurz a nebude to ani žádný dril. Nebude to o předvádění toho, kdo co umí líp a nebo neumí vůbec. Nebude to o vytahování se nebo o zvyšování si ega. Jsme všichni na stejné lodi a chceme se v jezdectví dál vzdělávat a rozvíjet. Chceme mít své koně a své ruce jemnější, obratnější a pohotovější. Bude to jen příjemné poježděníčko, u kterého se i něco naučíme. Nechceme zbytečně moc žvatlat, nechceme příliš diváků a už vůbec ne cizí lidi. Chceme jen jezdit a strávit fajn den v sedle po boku toho nejlepšího trenéra, kterého v Čechách máme. Chceme se zase posunout o kousek dál..."

 

Tak nějak se dá vystihnout to, co jsme od tréninku čekali. A Vašek Bořánek naše očekávání (jako vždy) předčil. Dorazil sice bez vlastního koně, ale na zemi celý den nestál - když bylo potřeba, sednul, ukázal, opravil... Dopoledne trávilo v sedlech 5 jezdců na koních Čmelda, Sarah, Cenka, Gold a Czaja. Diváků se sešlo šest, včetně šikovné fotografky (tímto děkujeme Pavlíně Trauškeové za záplavu fotek). Odpoledne se do skupinky koní ostýchavě přidal ještě Rockery a jezdilo se až do večera. Počasí vyšlo ideální, i když navečer vydatně sprchlo. Ale nejsme z cukru, takže jsme to vydrželi :o) Vašek s námi celý den opakoval a znovu a znovu trpělivě vysvětloval, ukazoval a odpovídal na naše dotazy. A také sledoval, jak se pinožíme, kroutíme a všelijak nakláníme (většinou tam, kam nemáme). Po pauze na oběd (Chadovy chilli steaky) jsme trošku pracovali s Alegrem ze země a poté i ze sedla. Vašku, díky. Bylo to fajn. A doufáme, že ne naposledy :o)

                                                                                                                                                            Bára Břusková

 

 

 

28.5.2011 - přesun dobytka na jinou pastvinu (jak jinak než v sedlech)

 

Akce, která nám všem dala pár dalších zkušeností. Více se můžete dočíst v následujícím článku.

 

Probouzíme se do rána plného očekávání. Noc byla samý neklidný sen a ranní obloha pod mraky neslibuje nic závratného. Dneska ženeme 37 kusů dobytka, včetně plemenného býka a telátek, na jinou pastvinu. Přes louky, pole a kus vesnice. Celé dopoledne přemýšlím, jak to zvládneme. Je mi špatně. Jsem pasována hlídat pravou stranu stáda, což znamená často se oddělovat od stáda a ostatních koní přes louku skrytou za baráky, zatímco ostatní pokračují po cestě. Dále přebíhat silnici, vybíhat kopečky, obíhat hnojniště a lesík a zase se připojovat ke stádu. Pravá strana znamená být všude včas a zakrýt skuliny, kterými by se stádo mohlo vydat tam, kam nechceme. Mám mladou, ne moc dobře přiježděnou kříženku ČT a araba, která toho pod sedlem zase tak moc nenachodila. A jen potají doufám, že se dnes neprobudila do arabí nálady. Ke všemu sedím v anglickém sedle - skokovém univerzálu. A jedu hnát krávy...?!

Jediné, co mě malinko (ne)uklidňuje je, že každý z nás má se svým koněm své nevychytané mouchy. Nikdo není tak úplně ve výhodě ani v nevýhodě.  Vyráží nás 6 a jde s námi i nedočkavý borderák. Vyrážíme po poledni. Na kopci na pastvinách se rozdělíme. Tři zůstávají nahoře, budou dělat vedoucí jezdce. My ostatní slézáme kopec. Já a Lucka čekáme po stranách, David jede rozhýbat stádo. Jdou zatím klidně. Kobylka mi trošku nervačí, nechce stát sama v kopci, daleko od koní. Konečně se stádo posouvá a my se můžeme rozejít. Vylézáme krpál a na sousední pastvině se rozchází vedoucí koně. Kravky mají obrovskou radost a dají se do klusu. Nebezpečně se tím přibližují k vedoucím koním. Gold vyvádí, protože se na něj řítí šilhavá rohatá charolačka. Zachraňuje ho Blesk, který se k ní točí čelem a Káťa, která vydává zastrašující tóny. Ostatní krávy to berou úprkem a předbíhají vedoucí koně. My vzadu to nemůžeme ovlivnit. Stala se první chyba - krávy se do řepkového pole dostávají dřív než vedoucí koně. Gold naprosto vynervačil Cenku. David řve na psa. Chaos. Čtyři koně vyráží zpacifikovat stádo do řepkového pole. Čekám s Markét na pastvině a radím jak uklidnit Cenku. Domluvíme se, že pokračovat nebudou. Je březí a nebudeme riskovat další nervy. Markét se konečně podaří slézt a já vyrážím pomoct ostatním do pole. Přelézám mostek a jakmile se dostávám do řepky, utrpím úlek, protože se na mě řítí stádo.

David stále řve na psa. Chaos. Konečně se daří stádo uklidnit a držet na místě. Pak se opatrně rozcházíme, všichni koně se snaží držet si své pozice. Jeden kůň vepředu vede, tři po stranách a jeden vzadu hlídá. Kráčíme polem v klidu, v kroku. Tohle je nakonec nejlepší úsek naší cesty. Kobylka mi funguje fajn. Když se zakloním, zastaví, zacouvá když potřebuju, vykluše abychom doběhli svou pozici. Paráda. Poslední úsek cesty je nejnáročnější. Zavádíme stádo na silnici, já se odděluji na loučku a obíhám baráky. Obíhám znamená, že jdu v kroku a jsem ráda :o) přes silnici se Sáře moc nechce, nakonec ale zvládáme i kopeček a blokujeme dobytku přístup na pole. Bohužel proti nám, přímo kravám v cestě, vyjíždí auto. Uhýbá do strany, ale pár krav se zasekává a přemýšlejí, zda jít dál a kudy. Snažím se na ně zatlačit a pomáhám si hlasem. Nakonec se rozejdou kam mají a snažím se Sarah otočit, abychom mohly objet hnojniště. Jenže kobylka se mi zasekává a nechce od stáda. Naštěstí přijíždí Lucka s Czajou, v řepce měla problém, ale zvládla to. A teď jsou Sáře oporou, objíždíme hnojniště spolu. Jenže malé zdržení způsobí, že nestíháme nadjet stádu. David řve na psa. Zjistil už, že pravá strana nefunguje jak by měla a bere vše do svých rukou a Čmelákových kopyt. Snažím se se Sarah objet lesík, ale přichází další zásek a vyhození pojistek. Řev a chaos okolo způsobuje, že nepřemýšlí, odmítá se hnout dál. Nechci si vztah s ní kazit hrubostí, nevedlo by to nikam. Proto slézám a poslední úsek dojdeme pěšky. Nemám moc dobrý pocit. Krávy jsou zahnané na nové pastvině, Gold, Czaja, Blesk a Čmelda to zvládli bez nás. Uf. Koně jsou plní adrenalinu, proto jdeme ještě v kroku obejít pastvinu, aby přišli odmů v pohodě. Máme to za sebou, přežili jsme to ve zdraví a máme nad čím přemýšlet. Jak to příště udělat líp. Co do příště natrénovat, co vylepšit.

Na závěr bych chtěla napsat, že jsem měla velký strach, jestli mi tahle akce nenarušila vztah s mladou kobylkou. Proto se pár dalších dní snažím jezdit tak, abych jí moc neotravovala a v sedle hlavně nepřekážela. Nic moc po ní nechci, dávám si velký pozor na načasování pobídek. Nakonec nás tahle akce spíš stmelila, líp jsme se poznaly a víc si asi věříme. Po shlednutí Prorodea na El Pasu jsem klidnější - nejezdili jsme zdaleka nejhůř a už vůbec ne hrubě. Jsou koně, kteří jsou na tom mnohonásobně hůř a jsou lidé, kteří se za své ježdění s pákou za držku ještě plácají po prsou... bohužel to tak na závodech bývá, že vyhrávají většinou ti, kteří si to až tak moc nezaslouží.

                                                                                                                                                                          Bára Břusková

                                                                               

 

Skákání ve volnosti - duben 2010

Po první letošní Akci Hovno! následovala další hromadná akcička, a to skákání ve volnosti. Moc jsme si to užili a velký dík

patří šikovnému fotografovi Vojtovi Šeredovi (viz. přiložené fotografie). Nyní pravidelně skáčeme 1x do týdne (Sarah, Blesk, Alegro).

 

Bára s Káťou staví řadičkumladá nezkušená Sarah skáče půl metru nad a nezapírá svůj talent ;o)Alegro je starej mazák :o)Blesk na začátku řadyBára a Alegro - příprava na ježděnírodinné foto (pár členů chybí... :o)

 

 

 

 

 

 

 

 

Co se dělo v roce 2010

 

Protože jsem v loňském roce nějak nezvládla včasné aktualizace novinek, akcí a událostí, rozhodla jsem se sepsat vše důležité, co se událo, v následujícím z

hodnocení roku 2010...

 

Rok 2010 byl plný bohatých zážitků a důležitých změn. Začátkem roku jsme pilně pracovali na obsedání Sarah, což se úspěšně povedlo. Následná práce na jejím přiježďování a vůbec čas strávený s touhle kobylkou byl jen a jen radost. Na konci zimy jsme také koupili 11 letou plnokrevnou klisnu, která byla vysokobřezí. Přechod z boxu na venkovní ustájení zvládla perfektně i v -26°C mrazech bez deky. Na jaře se jí narodil nádherný dlouhonohý hřebeček, kterého jsme pojmenovali Centos. Centík byl a stále je stájovým zpestřením a svými vylomeninami neustále provokuje starší koníky ke hrám a celé to tu nesmírně oživuje. Brzy z jara přišel plavák Lukas do výcviku a v té době se nám také narodilo 6 štěňátek, po kterých se strhl boj potencionálních majitelů a opravdu se po nich jen zaprášilo. Když nám pak najednou neběhaly ty malé tryskací borderkoule po dvoře, bylo tu chvíli trošku smutno. Jednu fenečku jsme si ale nechali a ta nám vše vynahradila. V dubnu jsme vyrazili na extrémní outdoorový víkend do Jeseníků na Ranč Koločava. Naháněli jsme stádo krav na koních, lítali po kopcích ve vánici, opravdu extrémní a krásné zážitky ve tvrdé horské krajině. Jaro jsme ukončili kurzíkem horsemanshipu s Bořčou v nedalekém Krymlově, což bylo moc fajn. Někdy v té době se Alíkovi udělalo poprvé špatně, nikdo nevěděl proč a z čeho. Nikomu bych nepřála vidět svého koně v takovém stavu. Rychle se z toho ale dostal a mohli jsme trénovat dál. Já osobně jsem se v tomto roce několikrát realizovala coby rozhodčí (drezura, parkur) na ofiko i hobby závodech. Léto začalo krásnou dovčou u rybníka na Libohošti, kam jsme se s koníkama podívali zase po letech a podnikali plavení a dlouhé výlety v sedlech. V půlce července, přesně v den plánovaného odjezdu na tréninkový pobyt do Oldřiše, se u Alíka opakovaly jeho problémy s rovnováhou a nervovou soustavou. Tentokrát nám i padl k zemi a bylo to velmi vážné. Museli jsme počkat pár dní, a když byl schopen převozu, jeli jsme směr Brno... Když jsem si tuhle kliniku před lety prohlížela v rámci školní exkurze, doufala jsem, že sem nikdy nepovezu svého koně. A ejhle... výlet plný nervů a očekávání se naštěstí vyvrbil pouze ve vyšetření (a že jich bylo), po kterých jsme ihned mohli zase frčet domů. A ne s prázdnou, vezli jsme koňské dávky antibiotik a kortikoidů, které Alík bral něco přes měsíc... následovala rekonvalescence a 3/4 roční pauza od ježdění.... dostal se z toho, i když dodnes nikdo pořádně neví, co mu bylo. S jakými následky, to se ukáže až časem... Je neuvěřitelné, co jsem za ten týden hrůzy stihla. Nakonec jsem aspoň na tři dny odjela trénovat do Oldřiše, možná pro mě dobře, že mi tímto byla dána možnost trénovat s jinými koňmi. Setkání po roce s Hugáčovnou pro mě bylo potěšující a inspirující. V srpnu jsme se vydali na výlet za hranice, ale jen kousek. V Nemšové na Slovensku nás čekal neobvyklý závod Extrem Horse Race a Dobešovic Statok Šťastná 13, bezvadní lidé a kamarádi, krásná westernová ulička a opravdu fascinující závod s neskutečnými úkoly. Krásný víkend. A tak jsme si doma uspořádali Pohoda horse race v podobném duchu. Bavilo nás to a koníky snad taky. Hned v zápětí nás čekal velký kurz s velkým horsemanem. Martin Black přijel do Čech ukázat, co umí. Nevytahoval se, nepředváděl, jen prostě normálně dělal svou práci. A my? Žasli jsme nad jeho rukama, přesností a klidem. Neskutečný zážitek. Díky Vašku a díky Barunko, že jste takového člověka dotáhli k nám do Čech. Na podzim jsme u nás doma několikrát pořádali skákání ve volnosti, kterého se účastnil už i Alík a šlo mu to neobvykle dobře s neobvyklou chutí. Podzimní veselá jízda sice proběhla, ale bez účasti našich koní, podíleli jsme se pouze organizačně. Tak snad to vyjde příští rok. No a prosinec? To už se na svět chystal Vašík, miláček; nejkrásnější a nejšikovnější miminko na světě!

                                                                                                                                                                               Bára Břusková

22.5.2010 narození Centose

Na tenhle den jsme čekali dlouhé týdny. Cenkeena si dala na čas a pořádně nás se svým naducaným vemínkem napínala. Porod nakonec zvládla velmi rychle a úplně sama za odborného dohledu. Počkala si na den, kdy jsme u prvního postavení se jejího potomka mohli být všichni, kdo jsme tam být měli. Měla zákaz porodit hřebečka, ale protože si Cenka prostě vždycky dělá všechno po svém, nemohlo to dopadnout jinak. Centík je moc šikovný, zvědavý a nebojácný kluk s velkým srdcem a krásnýma očima. Jméno vymyslela Káťa Kubíková a patří jí za to velký dík :o) přikládáme pár fotek našeho nového anténáře v rodině :o) Tak uvidíme, co nám z něho vyroste! B.

 

 

 

16.4. a 25.4.2010 soustředění s Tjarkem Nagelem a kurz s Kayem Wienrichem

Tjark Nagel na Ptýrově trénoval jedny z nejznámějších jezdců naší republiky. Ne všichni se mi svým jezdeckým projevem líbili. Co se mi ale líbilo byly kombinace a detaily, které s nimi Tjark trénoval. Určitě zajímavé a poučné. Naproti tomu Kay Wienrich na ranči Patriot v Plástovicích měl kurzík zaměřený na práci s telátky, takže zase úplně něco jiného. Líbilo se mi vidět, jak najednou všechny ty obraty a věci, které člověk se svým koněm trénuje, mají v téhle práci smysl a musí fungovat rychle a přesně. Jsou to v podstatě drezurní věci, které narozdíl od drezurních obdélníků člověk má najednou používat v praxi. Jediné co mě mrzí je, že jsem na obou akcích mohla strávit jen jeden den, protože doma jsme měli práce nad hlavu. B.

 

10.-11.4.2010 adrenalinový víkend na Ranči Koločava

Koločavské jsme navštívili brzy zjara v době, kdy ve středních Čechách už začínalo teplíčko a všechno kvetlo. Paní zima se nám v Jeseníkách dost drsně připomněla a my jsme na vlastní kůži poznali, jak je to ve zdejším kraji těžké. Pobyt tady byl pro nás velkým zážitkem, ať už co se týče nahánění stáda krav, jízdě ve strmých terénech a neskutečném počasí (vzpomněli jsme si na loňský říjen a pobyt u Bořánků a na rčení "co tě nezabije, to tě posílí"). Zdejší podmínky a naše zjištění, že sedla wade jsou super, že haflingové jsou nejlepšími koňmi do terénu a že Kačí s Janou, které to tu táhnou, jsou velmi odolné, nás donutilo zamyslet se nad tím, jak to chodí u nás a jak moc jsou lidé v našem kraji zhýčkaní. Na základě tohohle výletu vzniknul pěkný článek, který vyšel také v Jezdectví (více viz. sekce Článečky). Děkujeme Kačí za milé přijetí, Janče za nocleh a fotografce Lence Daňkové za nádherné fotky, které šikovně a statečně pořídila za neuvěřitelného počasí. 

 

 

Výcvik koníků jaro 2010

Sarah je 4letá teplokrevná kobylka, kterou jsme na jaře obsedli. To už jsme s ní měli zvládnutou veškerou práci na zemi a protože je moc šikovná, pokračovali jsme v sedle. Nyní už je připravená začít pracovat mezi telátky a celkem ji to baví. Na tomhle koni je opravdu příjemné svezení a je důkazem toho, že pokud se s koněm dělá správně (myšleno systematicky a pravidelně tak, aby vše dobře postupně pochopil) od začátku, vše jde (i když se to zpočátku nemusí zdát) rychle a radostně kupředu. O Sarah určitě nepíšu naposledy :o)

  

 

 

Lukas byl 6letý valach teplokrevného typu a u nás byl ve výcviku jen něco málo přes měsíc. Za tu dobu jsme zvládli celou práci ze země, i když na rytmu bylo stále na čem pracovat, hlavně na cvalu a povolování se.  Lukas byl ježděný na náš vkus příliš hrubě, neznal jemnou pobídku holení, ani zastavování na váhu, ani měknutí na otěži, neznal žádné uvolnění. Na zemi se na člověka chvílemi dost sebevědomě tlačil a opíral se do ruky, chodil zaťatě a v křeči. Protože my tady takový přístup netolerujeme, začali jsme pracovat na všem pomalu od začátku a Lukas dělal pokroky vcelku rychle. V sedle jsme pracovali převážně v klusu a kroku, dělali jsme na jemných pobídkách, obratech, učili jsme se zastavovat jinak než jak byl zvyklý za hubu. Takový přístup Lukasovi velmi svědčil, je to šikovný koník a tak doufáme, že se má dobře a dělá další pokroky.

           

 

Sarah - práce na obsedání, z Alíka se stal spolehlivý zaučovací kůň a mám z něj opravdu radost!

  

 

Zimní nadílka - focení za nádherného počasí

 

 

Leden 2010

Tož nám slušně nasněžilo a nejen koníci z toho měli radost. Královna zima se přihlásila v celé své kráse a obdařila koníky cinkrlátkami na chlupech v podobě rampouchů :o) zvládali to dobře, i v -26°C. Aby ne, když jim narostly medvědí kožichy. Fotky od Romana Müllera se jako vždy povedly i za vánice :o) B.

 

  

 

Malé zhodnocení roku 2009 - Po poslední akci přichází čas na malé zhodnocení loňského roku 2009. Potkaly nás věci dobré, ze kterých se těšíme, i věci špatné, se kterými jsme se museli poprat a ne vždy to bylo jednoduché. Ve stáji se nám sešla suprová parta lidí, se kterými jsme zažili opravdu hodně krásného a tak bude dlouho na co vzpomínat. Po zdravotních problémech a pauzách s nimi spojených jsme mohli začít zase pracovat a posunovat se krůček po krůčku dál. Pravidelně jsem jezdila učit na víc míst různé koně a jejich lidičky a nejlepší odměnou byla radost majitelů, spokojenost koní a viditelné pokroky. Všechny kurzy, které jsme letos navštívili, byly strašně fajn. Naučila jsem se tento rok od koní zase trošku víc trpělivosti a co se týče lidí, naučila jsem se vybírat si ty správné a vážit si opravdových přátel. Takyjsem se naučila nezabývat se nepodstatnými zbytečnými věcmi a být nablízku těm, od kterých se mám co naučit. Taky jsem se smířila s tím, že se vždycky najde někdo, kdo se nám bude snažit házet klacky pod nohy a různými způsoby škodit, místo aby vyjádřili konstruktivní kritiku. Takže lidem, kterým o něco podobného jde, chci vzkázat, že je nikdo nenutí se o nás zajímat a trávit čas řešením hloupostí (nejlépe o nás-bez nás). Taky jsem si uvědomila, že nechci patřit do žádných klubů, uskupení, sekt sdružení a spolků a už vůbec ne jim za to platit peníze :o) Do příštího roku se mi snad podaří brát velkým obloukem lidi, kteří jsou schopní udělat pro peníze naprosto cokoliv a také lidi, kteří se dokáží i přes své nečisté svědomí s klidným výrazem přetvařovat. Do roku 2010 máme v plánu dělat dál to, co nás nejvíc baví - trávit čas s našimi koňmi ať už v sedle nebo jakkoliv jinak mimo něj a taky s ostatními zvířátky kolem nás, dál se vzdělávat a něco předávat těm, kteří to budou potřebovat. Našim přátelům přejeme rok šťastný, hodně veselý a plný fajn zážitků. Ostatním přejeme, aby jim jejich počínání dávalo smysl a těm, kteří chtějí prudit, vzkazujeme, že základ je se dobře najíst, dobře vys(r/p)at, začít pořádně pracovat místo válení se u počítače a pak už nezbyde čas ani síla na řešení blbostí a nesmyslné slovíčkaření. A kdo by se i přes to všechno ještě nudil, může přijet k nám a pomoct nám sbírat bobky na pastvině. Máme jich tu totiž každý den pořádnej nášup :o) B.

 

                                                                 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

22.11.2009 Veselá podzimní jízda, Kostelky

   

   

 

7.-8.11.2009 Q Ranch Bezděkov - Vaquero horsemanship clinic s Kayem Wienrichem -Na tenhle kurzík jsme se vypravily s Luckou a už dlouho dopředu jsme se těšily. Sice jsme původně chtěly jet jen na jeden den, protože nejezdíme ve westernových sedlech, ale nakonec jsme (toho, že nás Barunka Bořánková přesvědčila ať jedeme na celý víkend) vůbec nelitovaly. Sice jsme jako diváci dost vymrzli, ale to nám ani moc nevadilo, protože se bylo na co dívat a bylo se co učit. Zjistili jsme, že z westernového ježdění se dá tak ohromná spousta cvičení použít do výcviku v anglickém sedle a že nebude naškodu si to vyzkoušet doma. Kay Wienrich (mimo jiné trenér německé reiningové reprezentace) působil trošku přísně, ale při večerním rozhovoru, který jsem s ním dělala pro Jezdectví, mi přísný vůbec nepřišel - naopak se krásně rozpovídal a po rozhovoru ještě pro ostatní vyprávěl o cow horse, takže jsme strávili moc příjemný večer u dobrého jídla s prima lidičkama. A vůbec to byl fajn víkend, protože na tomhle kurzíku se sešlo spousta našich známých, které za rok moc často nepotkáme, takže bylo bezva se zase vidět...  Barča Bořánková skvěle překládala celé dva dny a za to jí patří velký obdiv. Myslím, že organizace klapala jak měla, z naší strany opravdu spokojenost. Krásné prostředí a lidi co si na nic nehrajou. A o Kayovi lze říct jen jedno: ten chlapík se vyzná. Těšíme se na duben 2010 na další kurzík :o) 

 

31.10.2009 - Romča Müller nám zdokumentoval jeden z našich četných společných tréninků. Pracovali jsme na rytmu a celkovém povolení se, uvolnění. Tak by měl chodit každý kůň předtím, než si ho začnete brát na otěž a něco dál kutit. Také jsme pilovali přechody, změknutí proti otěži, zastavování, couvání a obraty, které jsme pomalu začínali lepit do složitějších cvičení. Alegro se moc snažil, Blesk zkoušel Kátinu trpělivost a zároveň předváděl svojí šikovnost, zakulacující se kravičky nám dělaly dohled a Romča pěkně vymrznul :o) B.

                 

                                       

 

25.10.2009 skákání ve volnosti -Tož jsme Alíka, Bleska a Czaju vzali trošku pohopinkat malou řadičku. Moc se jim to líbilo, i když ze začátku koukali jako vejři cože jsme to na ně zase vymysleli. Alík si dokonce lehnul když se polekal Lucky s kýblem müsli v ruce :o) ale všichni mají pochvalu, protože jim to hezky skákalo. Velký dík patří Romčovi, který se nám postaral o pěknou fotodokumentaci - www.fotomuller.wbs.cz

 

 

12.-17.10.2009 Oldřiš, Ranch 28 - Z tohohle říjnového týdne si pamatuju hlavně sníh, bahno, louže, jízdárnu proměněnou v brouzdaliště, vichr, déšť, vánici, grog, víno a koně, koně, koně a taky miloučký lidičky. A taky jak jsem měla konečně začít něco kutit v sedle s otěží, což pro mě byl po roce a půl velkej nezvyk. A moje překvapení, jak se kůň dokáže sám nosit na zahozený otěži a bez pobízení a zjištění, že mít trenéra vedle sebe v sedle na koni je lepší než na zemi. A taky jak to šlo a nešlo a jak jsem opět zjistila, že můj kůň je daleko přede mnou a taky co všechno nás ještě čeká. A ještě si pamatuju přeplněnej harddisk, ježdění dvakrát denně, poznání jak se dostat k jemnosti a večery s Lucinkou, který byly hrozně vtipný. Potom taky jak jsem se učila znova jíst a pravidelně spát a karty, karty a karty. No a návštěvy Davídka a Romči a DVD s kníráčem :o) a neustále veselou Barunku - i ve vánici - jejíž nálada byla neskutečně nakažlivá, takže jsme se i přes to příšerný počasí všichni normálně chechtali. No prostě bylo to fajn a když máte kolem sebe supr lidi, nezáleží jestli krásně svítí sluníčko nebo je zima, sněží a fouká. Prostě máte to sluníčko v sobě a to je to nejdůležitější. Všechno ostatní pak už jde samo...

 

     

 

3.10.2009 Foxriders Ranch Luční Chvojno – Horsemanship I,II - Na tenhle kurzík jsem se moc těšila, ačkoliv jsme vyrazili v celkem chudé sestavě já, David a Kess. Ještě nutno podotknout, že jsme po cestě neskutečně zabloudili v Ústí nad Labem, kde jsme kroužili asi 30 minut a bylo prostě nemožný najít cestu ven z toho zamotaného města :o))) nakonec jsme do Lučního Chvojna přijeli přes krásný vesničky, takže nám ani nevadilo, že jedeme pozdě, protože jsme se kochali a kochali :o) Na horách už byla pěkná kosa, naštěstí se dopolední povídání odehrávalo v teplíčku :o) ačkoliv jsem se od začátku snažila nebýt středem pozornosti a zmenšit se a zneviditelnit do tvaru minitrpaslíka, opět se mi to nepovedlo a postarala se o to Kessynka (podrobněji v ročence). Po obídku (pizza) jsme se přesunuli ke kruhajdě, kde se nám mimochodem hrozně líbil jeden šimlík quartřík, a další část kurzu probíhala venku na čerstvém horském vzdoušku. Potkali jsme tu Terku, ke které se od nás přestěhovala Santička, tak jsme rádi, že se někdo z okolí vzdělává stejným směrem :o) Shrnutí – fajn lidi, fajn prostředí, fajn pan Bořánek, fajn kurz. Jen škoda, že nemáme žádné foto. Dík patří Davidovi, který to celé odřídil, protože já bych toho nebyla mezi nočníma schopná, navíc takovou daaaaalku! A ZASE jsem přišla do práce pozdě! B.

 

 

 

Šafránek, Conor - S Šafou jsem pracovala asi měsíc a půl, s Conďou o něco míň. Každý z nich byl úplně jiný a vážím si téhle zkušenosti. Nebylo kam spěchat, takže jsem pracovala převážně ze země, aby byli dobře připravení na práci v sedle. Byli to jemní a moc šikovní koníci, kteří velmi dobře a rádi spolupracovali a hlavně ve volnosti je to bavilo. Doufám, že se jim po přestěhování dobře daří a jsou šťastní a spokojení s dobrými lidmi kolem sebe.

 

   

 

12.+13.9.209 Ranch 28, Horsemanship 3+4

Sobota – Horsemanship 3

Na tenhle kurzík jsme se vydali s Káťou a Davidem. Vašek mě vítal se slovy „co tady zase děláš, Báro Břusková :o) Ty jsi tu víc než doma!“ :o) jooo kéž by :o) Nicméně Bořánek Břuskovou neustále dokola oslovoval a popichoval, takže kdo jí doteď neznal, její jméno jistě už nezapomene. Uf. Na jízdárně dopo pouze Vašek na Bukýnovi žvatlal a předváděl co a jak, odpo se sešlo pár jezdců v čele s princem Krasoněm (snad už jsem to tentokrát napsala správně :o) Davídek měl po slivovici výborný výtlemy ze strejdy a taťky šmouly (kdo tam nebyl, nepochopí, a kdo tam byl, ten taky ne :o) Fajn den, fajn lidi, fajn párky a? Zítra znova.

Neděle – Horsemanship 4 (že by vaquero?)

Společnost mi dělala Lucinka, byl to náš první kurzík pro pokročilejší a na jízdárně jsme napočítaly asi 12 koní = celkem šrumec :o) Výborně jezdily sestry Marešovy, hlavně Káťa. Málokdo si dá tu práci a málokdo dokáže být tak jemný. Radost koukat. Jinak kdo do tohoto dne neznal Báru Břuskovou, ten opět poznal, princ Krasot byl také velmi populární, stejně jako Tomáš (taktéž oblíbenec coby jeliman roku). Tož, sranda musí bejt :o) A to jste ještě neviděli jezdit Báru Břuskovou :o))) Spousta nových cvičení, spousta známých lidiček a spousta vtipu. To se to hned líp učí, že :o) Možná někoho z vás budou zajímat moje velmi důležité poznámky z těchto dvou kurzů a zajisté se z nich velice poučíte:

Tatarskej nájezdník, vařená špageta, nemohu přijet protože můj pes upad na schodech, chachar, rozumim – ale neumim, tajtrdlíci, stádo komančů, auto s hranatejma kolama a titul jelimana roku (o ten příští rok budu horoucně usilovat já – pozn. autora ) :o) B.

  

9.8.2009 kurz Horsemanship 3, Loděnice u Berouna - Tak jsme vyrazily v dámské sestavě Marťas, já, Lucka a Káťa (viz. foto) na další kurzík Vaška Bořánka, který se konal kousek od Práglu. Tož byl to pěkný a srandovní výlet. Přesluněnou neděli jsme strávily u jízdárny, kde se celý den pohybovalo několik koníků. Hezké bylo srovnání koní s udidly, bezudidlovou uzdečkou a provazovou ohlávkou. Sice tohle někdo ponese těžce, ale musím popravdě napsat, že udidlo ve své podstatě zjemní pomůcku otěží na minimum (ve správných rukou), kdežto ohlávka či bezudidlovka otupuje nos koně a celé to není tak jemné a měkké (nic proti lidem, kteří tak jezdí). Sluníčko pálilo, Vašík opět sypal do placu svoje neuvěřitelné hlášky, a tak jsme se domů vracely utahané a zarudlé jako indiánky, ale s úsměvem na tvářích, s pohodou v dušičkách a s naplněnými harddisky v kebulích. Díky za ten den. B.

        

 

       

 3.6.2009 Tak jsme se přestěhovali - Co k tomu napsat... Asi to, že když člověk musí odejít z místa, kde jsou pohodoví lidi, je spokojený a má to tam rád, tak se tahle změna děje velmi nelehce. Když člověk chce, jde to samo. Když musí, je mu smutno. Protože je osud zatím pořád proti nám při shánění vlastního bydlení i pro koníky, nedalo se jinak, museli jsme hledat... Statek v Záhořanech nyní prochází rozsáhlou rekonstrukcí a co se tam bude dít dál, možná lepší nevědět, tenhle svět už jde mimo nás. Od začátku letošního roku jsme projeli asi 20 stájí a bylo to velmi těžké rozhodnutí. A to proto, že jsme srovnávali a nikde se nám nelíbilo. Nakonec jsme z toho všeho museli vybrat tu nejpřijatelnější variantu, tak doufám, že jsme vybrali dobře. Ale to ukáže až čas. Alík je teď ve společnosti 10 dalších koníků na přibližně 15ha pastvině, která se v létě bude zřejmě ještě rozšiřovat, takže na nedostatek prostoru si nemůže stěžovat. Jen se mu bude moc stýskat po Šimličce, kterou si tak zamiloval. A odtrhnout ho od ní, to mi vůbec nedělalo dobře :o( zdravíme rodinku Malých a jejich zvěřinec - bude se nám MOC STÝSKAT!!!! A děkujeme za všechno... B.

 

  

                                                                   

6.-11.4.2009 Ranch 28, Oldřiš - Naše další soustředění u Bořánků bylo neplánovaně bez Alíka, který začal dva dny před odjezdem kulhat. Trošku ho podezřívám, že se mu nechtělo pracovat (nic není náhoda :o) protože už je zase v pořádku - aspoň, že tak. Lucka brala Czaju, Pája vezla Amálku a Leoška a já jsem jela bez koně v domnění, že budu pracovat jen ze země. Vašek mě ale hned vyvedl z omylu a tak jsem měla jedinečnou příležitost sedět několikrát na 4leté kobylce quarter horse cuttingové linie přezdívané Hugáč :o))) Kupodivu jsem dostala anglické sedlo, takže se mi ulevilo :o) Hugáč se nesměla podceňovat, byla miloučká, jemňoučká a šikovná, ale vždycky vymyslela nějakou kulišárnu :o) třeba nečekaný cval v hlubokém poli a nebo taky její nápadité provedení pauzy v leže :o) jooo člověk se s ní opravdu nenudil :o) Ze země jsme pracovali také, a že bylo na čem. Neskutečnou školu mi dali appaloosák Bukvice a arábek Hajam, ale i appaloosák Orion a quarter Hugáč. Moc fajn vyzkoušet si koníky různých plemen, temperamentu i stupně výcviku. Člověk rychle pozná, že o jemnosti toho ví ještě hodně málo. Pořád bude co se učit a tyhle zkušenosti, rady a informace jsou pro mě k nezaplacení. Díky Barče a Vaškovi za fajn týden, byl to balzám na dušičku. Ještě pár fotek, Romčovi to nějak začíná jít, takže má nebezpečně pěkné fotky a já vážně nevím, jaké vybírat :o) B.

          

14.3.2009 Školení rozhodčích, Hradištko - Jednalo se o školení drezurních rozhodčích, kteří se sešli v hojném počtu, vedené paní Žižkovou (rozhodování úloh pro mladé 5 a 6 leté koně). Školení probíhalo při soustředění s panem Hollerem, jehož tréninkovou práci jsme mohli shlédnout a on sám nás také chvíli školil. Zajímavé, i když pro mě osobně trochu větší zklamání v mistryni ČR, ale to si raději nechám pro sebe... B.

    

Po velmi dlouhé době jsme byli jezdit, Alík z toho měl velikou radost a já taky. Poslední zbytky sněhu nám daly možnost chvilku pracovat, ale jen chvilku, protože musíme začínat postupně - kondice nám chybí oběma... Mám radost, že Alík nic z toho, co jsme začali a jakým směrem jsme se vrhli, nezapomněl. Vašek Bořánek má pravdu - jde o informaci a jakmile ji do koňské hlavy dostaneme, tak tam prostě je :o) Tak tady je pár foteček, samozřejmě od Romči :o) Bára.

       

-----------------------------------------------------------------

Rok 2007 a 2008:

V těchto letech jsme se zúčastnili několika drezurních a parkurových závodů, hubertů a jiných akcí. Pilně jsme trénovali a snažili se posunout o něco málo dál. Ke kurzu Chov a trénink sportovních koní jsem si přidala úspěšně složené cvičitelské zkoušky, zkoušky rozhodčích (drezura, parkur) a také rekvalifikační masérský kurz. Za velmi podstatné v těchto letech považuji setkání s Václavem Bořánkem, a následné seznámení s jeho ženou Bárou Bořánkovou, kteří umí lidem otevřít oči a mně osobně změnilo setkání s ním všechno, co jsem doposud dělala. Patří jim velký dík za to, co jsem se od nich mohla naučit.

       

 

7.-13.9.2008 Ranch 28, Oldřiš -Probouzíme se do krásného rána na útulném statku, který má nezapomenutelné kouzlo dávných dob. Člověk si tu připadá jako v pohádce plné koní, pravdivosti a pohody. Zpěv ptáků naznačuje příchod nového dne a sluníčko se statečně prodírá hustou mlhou. Vstáváme, vaříme čaj, oblékáme se a pospícháme nakrmit koníky. Nanosíme seno, připravíme jádro do kyblíků a ještě se stačíme zastavit, zhluboka se nadechnout a rozhlédnout se po jihočeské krajině. Nádhera. Po rychlé snídani vyrážíme do kruhovky. Mlhla se rozpustila a vyloupl se pěkný slunečný den, což nás po včerejším vydatném dešti značně překvapuje. Máme super náladu, ale zároveň i obavy z prvního tréninku. Z toho, co přijde - jaké to bude a jestli to zvládnem. Boty mám zmáčené ranní rosou a žaludek se mi houpe nervozitou sem a tam. Nedobrovolně jdeme s Alíkem na řadu jako první a já v duchu proklínám včerejší večer, moc jsme toho s holkama nenaspaly. Přichází Vašek, s úsměvem a vtípky zahajuje hodinu. Klepu se jako osika a vím, že tady mi nic nepomůže. Vím, že je to jenom na mě a na koňousovi, který na mě hledí těma svýma velkýma moudrýma očima. Vím, že ví. Ví všechno a nic před ním neschovám....

První den se utápím v depresi, další dny se všechno nějak samo lepší. Celý týden pracujeme denně ráno i večer. Na rytmu, na směru, na přesnosti, na jemnosti a na další spoustě věcí. Kupodivu se dostaneme i do sedla. Postupně měním pohled na všechno kolem sebe. Na lidi, na práci s koňmi. Uvědomuju si tu změnu jako nikdy dřív a začíná mi být už opravdu jedno, co si kdo myslí. Jsem tu já a můj kůň, my dva a na ničem jiném nezáleží. Náš vztah se posunul o hodně dál, na jinou rovinu. Vím, že nás čekají mraky nekonečné práce, ale ty malé krůčky vpřed, které tvoří velkou změnu, ty jsou tou největší odměnou. Je to a bude těžká práce, ale stojí za to si jí užít a naučit se z chyb co nejvíc...

A co dál? Vašek a Bára a způsob, jakým žijou. To, jací jsou. A to, jak se mají rádi. A taky ostatní - hlídač Maxík, velkej mazel. Agentka kočka námi zvaná Agáta, kocour námi zvaný Garfield. Ponička Amálka, která Páju dostala tak, že už se neodtrhnou, a nás ostatní bavila svojí osobností, chováním a kvíkáním. Anita a taky Markéta, cenná zkušenost. A vůbec to všechno, jak v klidu to funguje a jaká je tam pohoda. Bylo to fajn, že jo holky? Lucka i Pája moc dobře vědí, o čem tu píšu. Myslím, že tohle většinu lidí změní. Myslím, že lepšího učitele bysme těžko hledaly. Bude těžký protlačit to doma, samy, bez opory... Vašku, ještě jednou díky. Za rady, trpělivost a za to jak máš koně rád.

A ještě jedna věc - jsem fakt moc ráda za to, jakej Alík je, protože kdyby to s nim nebylo tak těžký, nikdy bych se toho tolik nenaučila.

                                                                                                                                                                                 

      

  

 

12.7.2008 Horsemanship II, Ranch 28 - Václav Bořánek -Říká se, že neplánované akce jsou nejlepší. Myslím, že je to pravda a znovu se mi to potvrdilo na dalším kurzu, kam jsme vyrazily v obvyklé sestavě já, Marťaska a Káťa. Moje účast byla docela nečekaná a z mojí strany se skrytou radostí - místo abych si plnila praxi na závodech. Netuším, kdy praxi dohoním, ale tohle bylo pro mě teď prostě lukrativnější :o) Atmosféra jižních Čech mě dostává sama o sobě, navíc umocněná statkem, koňmi a pohodovými lidmi, kteří přijeli ze stejného důvodu jako já - učit se, dozvědět se víc, zopakovat si vědomosti a propojit cestičky. Celý kurz probíhal v kruhovce - opět super kombinace různých typů koníků na odlišném stupni výcviku, možnost cokoliv si vyzkoušet rovnou na místě (čehož většina lidiček využívala), možnost ptát se na cokoliv a dostat jasné a logické odpovědi. Nepřestávám obdivovat pana Bořánka za jeho trpělivost.

Nechyběla legrace, o kterou se postarala hlavně puntíkatá ponice Amálka, sympaťanda s malýma nožičkama, velkým bříškem a hustou hřívou. Pokusím se popsat jednu situaci: Bára donesla Vaškovi čaj. V kruhovce byl Bukvice a Amálka. A protože se pracovalo s Bukvicí, Amálka byla jaksi plonková, neměla do čeho šťouchnout a tudíž hledala něco zajímavého pro zábavu. Takže zbystřila hrnek s čajem, který Vašek držel v ruce. V tu ránu stála před Vaškem, představte si vysokého chlapa a před ním prďolu poncla - stojícího přímo čelem k člověku, hlavu nataženou nahoru k hrnku. Hroooozně jí to zajímalo! Vašek jí několikrát odehnal, ale ona se pokaždé stejně vrátila do té samé pozice a šmátrala pyskem po hrnku. Hrnek, hrnek, hrnek, nic jiného pro ní neexistovalo. Když se situace opakovala po několikáté, Vašek se na ní podíval a s vážnou tváří řekl: "Amálko, koně nepijou čaj!" a nato se Amálka začala šíleně oblizovat, jakoby říkala: "Ale já jo, já piju, já ho chciiiiii!" :o) Všichni kolem kruhovky jsme se v tu chvíli váleli smíchy. Pak se v kurzu pokračovalo, Amálka chvíli přemýšlela, ale od Vaška se nevzdálila, naopak ho pořád obcházela. Pak se nastavila bokem k němu, Vašek si položil na její rozlehlou zadnici hrnek s čajem a nadšeně povídal: "Tak Amálko, konečně máš nějakou funkci!" :o) Amálka se tvářila důležitě a my se všichni opět váleli smíchy. No a tak podobně :o)

Pro mě osobně zatím nejlepší kurz ze všech - prostředí, lidi, obsah .... a svítá mi :o) Je jasné, že během následujících 2 měsíců budu "na jihu" hodně často. Je mi tam totiž fakt dobře.

                                                                                                                                Bára Břusková

  

 21.6.2008 Horsemanship s Vaškem Bořánkem - Opakování je matkou moudrosti - proto jsme vyrazily s Marťaskou, Káťou a taky s KOKELKOU v přívěsu na další kurzík Vaška Bořánka. Cesta byla veselá, hlavně díky mladíkům vracejícím se z tahu - v 9:30 dopo - a jejich unikátní navigaci, když na otázku "kde jsou tu koně" odpovídali ukazováním do všech možných i nemožných světových stran :o) No mazec.

   

    

    

                                                                                                                                                                                                                                        

                         

TOPlist